Zahřívací skladba večera Dvořákovy Prahy 20. září, Second Essay for Orchestra Samuela Barbera moc nezahřála, tedy u srdce. To však především vinou nevzrušivého provedení, s nejistými žesti a vůbec celkovým nedostatkem zápalu. Barberova ambiciózní kompozice z roku 1942, odehrána pohodlně a bez zaujetí, je rázem poloviční. Jak plasticky se vydělují jednotlivé melodické linie z Bernsteinovy Newyorské filharmonie, když svého oblíbeného mistra diriguje! Zmiňuji právě tyto Bernsteinovy snímky, protože je o něm známo, že dával Barbera lépe než své vlastní skladby. A samozřejmě také proto, že po přestávce následovala jeho velkolepá 2. symfonie pro klavír a orchestr, „Věk úzkosti“.
Ještě předtím jsme však vyslechli Dvořákovu kantátu Americký prapor, kterou Dvořák začal komponovat v létě roku 1892, jako příležitostnou slavnostní kompozici, k oslavám 400 let objevení Ameriky, jíž se však chtěl zároveň uvést poprvé americkému publiku. Text předlohy, jež Dvořákovi zaslala osnovatelka celého podniku, Jeanette Thurber, však dorazil pozdě – šest neděl před Dvořákovým odjezdem do Ameriky, a tak se mistr pustil do Te deum, jež mělo situaci zachránit. Tak se to aspoň tradičně vypráví. Já se však spíše domnívám, že jej anglický text (báseň Josepha Rodmana Drakea), kterému valně nerozuměl, příliš neinspiroval. Šest neděl na dokončení ca čtvrthodinové skladby není zas tak málo. Ale Dvořák se raději utekl k latinskému Te deum laudamus, do něhož vložil nepoměrně více umu i bezprostřední inspirace. Otakar Šourek měl pravdu: je to velmi slabé. Americký prapor je patrně to nejslabší, co Dvořák v oboru kantátovém vytvořil. Povrchní bombastičnost, břeskná vnějšková obřadnost, nezvládnutá snaha o americký tón (kdy se český mistr na Vysoké nutí do něčeho, co je mu bytostně cizí) – to vše řadí tuto příležitostnou kompozici po právu na okraj jeho tvorby.
Dobrá, díky dramaturgii festivalu, že se pokusila oživit mrtvolu – ale někdy jinak chvályhodná snaha o resuscitaci prostě nevyjde. Mohu k tomu jen říci, že provedení, podprůměrné po všech stránkách (byť se slušnými výkony sopranistky Veroniky Hajnové a barytonisty Samuela Dale Johnsona, méně již tenoristy Olivera Johnsona a Slovenského filharmonického sboru), tuto skladbu – na rozdíl od Barberovy Eseje – nijak vážněji nepoškodilo. Abych parafrázoval nedávno zemřelého Jiřího Pilku, který rád říkával: Dvořákova hudba je tak dobrá, že ji ani špatné provedení nemůže poškodit. A nebo tak špatná – dodal bych – že ji ani sebelepší provedení nedokáže zachránit.
Bernsteinova 2. symfonie je nesmírně úzce spjata s textem poemy anglického básníka Wystana Hugha Audena, The Age of Anxiety, nositele Pullitzerovy ceny právě za tento „nářek poety nad stavem tohoto světa“. Snad lze říci, že stále, i před uchem dnešního posluchače, vyvstává jako „intonovaná úzkost“. Čeho se oba tak bojí? Básník i skladatel? Bojí se o tento svět. A to se píše teprve rok 1948.
Krystian Zimerman, jeden ze dvou, tří největších pianistů současnosti, hraje Bernsteinovu originálně traktovanou kompozici nenápadně, hluboce ponořen do partitury, do Bernsteinova imaginárního zvukového světa. Klavírní part je propojen s orchestrálním plénem zvláštním způsobem. Není to ani koncert, ani symfonie s obligátním klavírem, třeba po způsobu Francouzů. Klavírní individualita se vyděluje podstatně výrazněji, jako nesmlouvavý partner orchestru, nepřináší jen ozvláštňující sonoristický akcent (Martinů, Honegger, ale koneckonců i Britten, ve Smrti v Benátkách), ale je, zcela oproštěna od virtuozních ambicí, myšlenkově nabitým komentátorem vzrušeného orchestrálního dění. Komentátorem tu zadumaným, tu vášnivým, tu vzdorně vybuchujícím.
Bylo požehnáním večera, že se Bernsteinovo intenzivní inspirační zaujetí částečně přeneslo i na interprety. O Zimermanově autentické erudici nelze pochybovat ani na okamžik, ale i rozhlasoví symfonici se nakonec dokázali vzepnout pod taktovkou Alexandra Liebreicha k výbornému výkonu. Oba mají dílo dobře zažité, nehrají je spolu poprvé, a byli si navzájem dobrými, pozornými partnery. Jak by řekl též nedávno zesnulý shakespearovský překladatel Jiří Josek: Konec dobrý, všechno dobré.
