Schubertův písňový cyklus Zimní cesta je skladbou, jejíž kvality umí tlumočit jen málokdo. Zvolíme-li její barytonovou verzi, s obtížemi budeme u nás (ale i ve světě) hledat písňového interpreta, jehož pěvecká technika i vnitřní svět mohou splnit posluchačovy náročné představy. Víme, že interpreti písní u nás téměř vymřeli, písně jsou totiž úkolem příliš náročným a vnějškově málo efektním. Vyžadují nejen vynikající pěveckou techniku, ale také pružnost hlasu, schopnost proměňovat hlasové prostředky až drobnohledně ve prospěch detailního textového a hudebního sdělení a spolu s doprovazečem umně vystavět vnitřní hierarchii písňového cyklu. V neposlední řadě je třeba, aby pěvec dokázal bezprostředně komunikovat s posluchačem a uměl mu předat své duševní rozpoložení.
Usmyslí-li si mladý operní režisér, že bude Zimní cestu inscenovat (Struny podzimu, 23. – 25. 10.), pak se mu všichni odborníci předem vysmějí, protože na jejich slova dojde: „Jen ať to zkusí, vyláme si zuby.“ Režisér Jiří Heřman si nevolí lehká témata. V Zimní cestě cítí v pěvci-poutníkovi jeho mnohoznačnost, a proto je jeho pěvec trojjediný – pánové Jiří Hájek , Jiří Brückler a Jiří Chadima jsou navíc kontrastními typy, a tomu odpovídá i výběr písní, které zpívají sólově nebo společně. Čtvrtým poutníkem je klavírista Ivo Kahánek , který je občas dalším spoluúčinkujícím i ve smyslu pádných hereckých akcí. A přibyla role mnohoznačné Dívky pro Kateřinu Kněžíkovou .
Původním inscenačním prostorem měla být Jízdárna Pražského hradu, projekt si však nakonec našel prostředí zcela jiné – starý dřevěný filmový ateliér č. 4 na Barrandově. Jiří Heřman rád pracuje site specific a bylo by velmi zajímavé porovnat jeho prvotní záměr s tím skutečně realizovaným. Na Barrandově to byl obdélníkový půdorys vysoké stavby se třemi ochozy spojenými žebříky, dělený podél na dvě poloviny mezi účinkující a obecenstvo. Scénograf Pavel Svoboda vybudoval scénu, v níž se střídá reálný bytový nábytek s poetizujícími rekvizitami. Odleva vidíme dřevěné poštovní (holubí) schránky, klavír, gramofon na kliku, stůl a židle, pohovku, komodu, vanu s umělými květinami temně modré barvy, kameny, masivní papírové roury, role papíru, jejichž rozbalením padá k zemi pošta anebo docela obyčejný zimní sníh. Světelný designér Daniel Tesař svítí „průvany“ i z otevírajících se vysokých dřevěných vrat, počítá se stínohrou. Dívka (méně múzický protiklad poutníků, ale i točící se korouhvička, tajuplná bytost ženského pohlaví a, bohužel, také poštovní doručovatelka včetně uniformy) je nejméně výraznou postavou. Ač zpívá i dvě písně, poutníci ji vlastně pro svá sdělení příliš nepotřebují, je možná jaksi navíc.
Režisér Heřman se dostává nejdál, když písně jen neilustruje, ale dostane se až k jejich dřeni, vytváří skutečnou site specific poetiku. To odpoutání od textu se mu sice nedaří příliš často, ale za pomoci písňově (alespoň zatím) nejtvárnějšího hlasu Jiřího Hájka a nejrůznějších scénických aranžmá střídá místa básnivě metaforická s místy příliš popisnými. Schubertova Zimní cesta je velkou inspirací pro scénický tvar. Heřman se spolupracovníky jej vytvořili, ale mohou tuto počáteční verzi také ještě dále doplňovat a osvobozovat ve prospěch přetavení Schubertova písňového cyklu do jeho kongeniální inscenační podoby. Ta by mohla být poněkud sevřenější, stručnější a ještě svébytnější.
