Zlínská Filharmonie Bohuslava Martinů připravila 15. února 2018 svým posluchačům koncert doslova z vlastních zásob. Program otevřela premiéra kompozice prvního klarinetisty filharmonie Aleše Pavlorka (1971) Trnitou cestou ke hvězdám. Stylově bychom ji mohli přirovnat k modernímu americkému symfonismu typu Edgarda Varèse, Aarona Coplanda, Charlese Ivese či Leonarda Bernsteina. Nejblíže měla asi k poslednímu zmíněnému, protože flexibilní tonální jazyk kříží s jazzovou rytmikou. Nepřehlédnutelnou roli tu dostává celá baterie bicích nástrojů. Zjevně se jedná o obecnější rys Pavlorkova skladatelského rukopisu, který souvisí s jeho aranžemi populární hudby pro symfonický orchestr. Aleš Pavlorek není rozhodně žádný skladatelský nováček, v 90. letech posbíral několik ocenění ve skladatelské soutěži Generace a v roce 2006 získal první cenu v soutěži Českého rozhlasu za Koncert pro basklarinet a orchestr. Také domácí orchestr má s jeho kompozicemi dobrou zkušenost: v uplynulých letech provedl několik jeho symfonických skladeb, např. předehru Radegast (2004), Koncert pro trombon (2011) nebo už zmíněný basklarinetový koncert. Výsledný dojem z nové kompozice byl velmi dobrý a nenechal nikoho na pochybách o tom, že autor je aktivní hudebník, který píše srozumitelnou, působivou, ale zároveň nijak podbízivou hudbu.
Dvojkoncert pro housle, violoncello a orchestr, op. 102 patří k vrcholným kompozicím Johannese Brahmse, dokonce je jeho skladbou poslední. Zároveň klade na interprety vysoké nároky, což je patrné hned v samém úvodu, kde se oba sólové nástroje představí obtížnými kadencemi ještě před nástupem orchestru. Sólových partů se ujali dva členové Filharmonie Bohuslava Martinů, koncertní mistr Pavel Mikeska a zástupkyně prvního violoncellisty Karolína Zívalíková. Oba se svého obtížného úkolu zhostili s nadhledem a v příkladné souhře, která se projevila už v propojení úvodních kadencí, kde oba nástroje hrají paralelně v rychlých pasážích. Totéž bohužel nelze říci o orchestru, který byl v souhře místy poněkud rozevlátý, například v rytmických plochách 3:2 v první větě. Úspěch sólistů u publika posílil ještě efektní přídavek Halvorsenovy Sarabandy a variací na Händelovo téma pro housle a violoncello.
Druhou půli večera vyhradila dramaturgie Symfonii č. 7 d moll, op. 70 Antonína Dvořáka. V ní dostali posluchači příležitost sledovat budoucího šéfdirigenta Filharmonie Bohuslava Martinů Tomáše Braunera, který se ujme řízení orchestru počínaje sezonou 2018/19. Bylo patrné, že orchestr se „svým“ dirigentem hraje rád a že spolupráce bude pro obě strany přínosná. Místy se ovšem zdálo, že si orchestr s dirigentem úplně nerozumí v některých nástupech, které přicházely buď poněkud neočekávaně, nebo dokonce nepřesně (například začátek Scherza). Jakoby si hráči říkali o přesnější gesto a pevnější vedení. Dvořákovi by také možná prospěla větší míra vnitřního pohybu, občas totiž hudba ztrácela přirozený tah. Obecně vzato ale orchestr hrál s velkým nasazením a entuziasmem, které domácí publikum odměnilo potleskem vestoje. Jak se ukazuje, tento typ koncertů je velice vděčný nejen pro posluchače, ale i pro filharmoniky, kteří se představují v méně obvyklých rolích, v nichž mají možnost předvést své individuální schopnosti.
