Ve středu jsem se přesvědčil o tom, že Vídeňští (a jindy také Berlínští) filharmonikové jsou skutečně ještě orchestrem, který stojí v něčem výš než mnoho jiných dobrých světových orchestrů. Byl to zážitek své vlastní kategorie, není ale tak snadné popsat, v čem ta výjimečnost spočívá. Christian Thielemann přišel a s noblesou oddirigoval zpaměti velmi těžký dlouhý program – a je neuvěřitelné, že tak těžké dílo, jako je Straussův Život hrdinův je možné zahrát s takovou lehkostí a zároveň hloubkou.
Dvořákova Praha má na Vídeňské filharmoniky a Thielemanna štěstí, i když Jan Simon si v rozhovoru pro portál Polyharmonie své diplomatické zásluhy příliš přivlastňuje sám pro sebe. Legendární orchestr získalo Pražské jaro po dlouhé přestávce už v roce 2006 a opatrné vztahy se natolik vylepšily, že v roce 2017 zahájili Mou vlastí. A Christiana Thielemanna poprvé získala Dvořákova Praha za vedení Marka Vrabce, bylo to ale se Staatskapelle Dresden (A na letošní listopad se ho podařilo dokonce pozvat na festival Janáček Brno se Staatskapelle Berlin.) Je ovšem nepochybné, že Dvořákově Praze se daří opakovaná hostování, vloni s Jakubem Hrůšou a ještě předtím se slavným Herbertem Blomstedtem. Jejich koncerty navíc umisťuje do Rudolfina, což je oproti Smetance naprosto exkluzivní. S Vídeňskými filharmoniky buduje české prostředí dlouhodobý vztah a je to dobře, jistě to není levné, ale pořád to stojí za to.
Letošní program tvořila méně slavná díla slavných německých skladatelů – Třetí symfonie „Skotská“ Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a rozlehlá symfonická báseň Život hrdinův Richarda Strausse, inspirovaná Beethovenovou Eroicou. Mendelssohnova symfonie sice dostala číslo tři, ale vznikla jako poslední s použitím starších náčrtků po cestách oblíbeným romantickým Skotskem. Není to tak lehký Mendelssohn jako v Italské, jako by se do symfonie promítala únava a bolest posledních let skladatelova krátkého života. Sloh je ale pořád hodně klasicistní a mozartovský, jenom některé melodie znějí temněji, s výjimkou folklorně inspirované třetí věty. Pro orchestr je tento sloh ideálně přirozený, hráli ho lehce, velmi prokresleně, a přitom nikde nesklouzávali k virtuozitě. Je zajímavé, že Thielemann neudělá jediné emotivní gesto navíc, kterým by narušil zvolený styl skladby.
O to úžasnější bylo, s jakou neokázalou přirozeností pak řídil zpaměti novoromanticky efektní Život hrdinův. Straussova symfonická báseň má rozsah velké symfonie a inspirace Eroicou se projevuje mimo jiní v tónině Es dur a velkým obsazením lesních rohů. Moc dobrý průvodní text v programu od Ondřeje Šupky navíc připomíná, že symfonie vzbuzovala rozpaky, protože má trochu autobiografické rysy, Strauss tam mimo jiné s jistou sebeironií cituje svá starší díla (zejména Dona Juana). Symfonii ovšem nezkomponoval sám o sobě, ale stylizace příběhu umělce-hrdiny je opravdu mistrovská a tvoří příběh celé skladby. Ta je komponována attaca, ale má rozlišitelné části nazvané autorem „Hrdinovi protivníci, Hrdinův společník, Hrdina na bojišti, Hrdinovo mírové dílo, Hrdinův odchod ze světa a naplnění“. Proud stále se měnící hudby je ale do té míry mocný, že posluchač programní názvy tolik nevnímá a zastaví se až na konci v dlouhém pianu části závěrečné. Nevím, jak se to dirigentovi podařilo, závěrečná ztišená pasáž ale opravdu byla výrazovým vrcholem provedení.
Dalo by se dlouze básnit a pochválit postupně hornisty, mystiku hlubokých smyčců i lesk smyčců vysokých, sóla dřevěných dechových nástrojů… Velmi působivé bylo samozřejmě velké houslové sólo koncertního mistra Reinera Honecka, bratra známého dirigenta Manfreda. Co je ovšem potřeba vyzdvihnout, je smysl pro celek a pochopení pro složitý temporytmický řád, který v té skladbě je – a pokud má naplno vyznít, tak se právě tento řád musí objevit. Ve skladbě pro velký orchestr, kde se neustále mění barvy, střídají se krátká sóla se smyčcovými tutti, mění se nálady, tempo, takt a trvá to bez přerušení skoro padesát minut, je to mimořádně obtížné. Thielemann je straussovský specialista a tohoto autora miluje – a to bylo poznat. Rád uvádí i jeho méně hrané opery. Naposledy v Salcburku jeho Capriccio, předtím Ženu beze stínu v Drážďanech. Vyzdvihl bych jednu věc: nebylo to přehnaně okázalé. Tohle se u nás Straussovi rádo vyčítá, že je trochu nevkusný a efektní a že v jeho hudbě jde jenom o ten opulentní zvuk. A tady to bylo všechno dokonale vkusné, klasicky vyvážené, zakončené dlouhým pianissimem, což byl vrchol koncertu. A další zajímavá věc: Přestože to je skladba pro velké obsazení, pódium bylo tradičně přeplněné hudebníky, nebyla Dvořákova síň přeplněná zvukem. Taková je zvuková kultura a hluboce zažitá kultivovanost a citlivost hry. Výraz nikde nebyl přepjatý ani agresivní, Vídeňští filharmonikové mají v sobě jakousi samozřejmou a přirozenou dokonalost, až to někdy vede k dojmu, že to jaksi plyne samo, a mimořádně obtížná partitura zní přirozeně a lehce.
Nebyl to také zážitek, který rychlou koncovkou člověka zvedne ze sedadla, ale zážitek, který v člověku někde v hloubi doznívá ještě celý další den. Takhle nějak působí velké umění. Bylo v tom něco uklidňujícího a starosvětského, aristokratického i velmi bezprostředního. Potlesk byl samozřejmě velký a srdečný a hosté byli evidentně v příjemném rozpoložení, takže zahráli ještě stylový přídavek, Mondscheinmusik s hornovým sólem ze Straussova Capriccia. Naplnilo se kouzlo světové dirigentské hvězdy, která vystupuje velmi sympaticky a je to světová kvalita, která si nepotřebuje nic dokazovat. A být jedním ze tří nejlepších orchestrů světa zde není marketingová nálepka.
