Tři koncerty České filharmonie na konci února (25. – 27. 2.) původně lákaly na první české hostování klavírní komety posledních čtyř let – Daniila Trifonova. Bohužel nepřijel a náhradníkem se stal Alexander Melnikov. Jiří Bělohlávek jej s orchestrem spolehlivě podepřel v Rapsodii na Paganiniho téma, op. 43, Sergeje Rachmaninova. Melnikov nabídl technicky téměř stoprocentní výkon, leč „jen“ profesorský, bez zvukového lesku a ohně. Litoval jsem neúčasti Trifonova. Jeho nenápadnost si však dokáže získat posluchače. Proto mělo živý ohlas i přídavkové Skrjabinovo Preludium.
Úvodní Čajkovského předehra Romeo a Julie měla několik nádherných míst, které mi oblažily srdce. Bylo to spíše decentní než ostře citově exponované (à la Rattle nebo Barenboim) a orchestr pro mě znovu potvrdil, že Čajkovskij je pro něj stejnou parketou jako Dvořák!
Vrchol koncertu však patřil Arnoldu Schönbergovi. Z provedení Zjasněné noci jsem měl podobně silný prožitek jako z komorní verze v podání Ebène Quartetu na Dvořákově Praze 2014. Zde bylo přirozeně více emocí a méně intimity a záchvěvů duše (v praxi nádherné tektonické oblouky a menší dynamické vlny). Excelentní vizitka smyčců České filharmonie jako nejkompaktnější skupiny mezi českými orchestry (výborné sólové vstupy koncertního mistra Radima Kresty, violisty Jaroslava Pondělíčka a cellisty Václava Petra). Občas jako by se otevřelo hudební nebe, tak silné to bylo, viz například posledních asi dvacet taktů.
(Na závěr si nemohu odpustit vzkaz koncertnímu mistru: Pane Kresto, v celém kulturním světě je dobrou tradicí, že koncertní mistr vyjádří za orchestr v úvodu úctu platícímu auditoriu úklonou.)
