Těžko si představit zajímavější závěr komorní série Dvořákovy Prahy kurátorky Sharon Kam. Pondělí 17. září se zapíše do análů festivalu; byl to zásadní přínos do pražské koncertní sezony 2018/2019. Žádný nekonfliktní Mozart nebo Dvořák, Dvořákovu síň Rudolfina zaplavila geniální hudba Arnolda Schönberga a Oliviera Messiaena, „dvě základní, ale kontrastní komorní díla 20. století“, jak napsala Sharon Kam v programu koncertu. Smyčcový sextet Zjasněná noc jde rozvolňováním tonality na hranu možného. Ve své době budil kontroverzní emoce a platí to v podstatě i pro dnešní publikum. Naštěstí pondělní auditorium bylo poučené, vstřícné i vděčné.
Reflexi jsem však měl začít interprety. Projektový soubor vedl houslista Josef Špaček (koncertní mistr České filharmonie, sólista), kterému sekundoval Roman Patočka (sólista, člen Eben tria a Talichova kvarteta). K partům viol byli přizváni Karel Untermüller (člen Heroldova kvarteta a řady dalších formací) a Pavel Nikl (bývalý člen Pavel Haas Quartetu), silné bylo i obsazení violoncell – Michal Kaňka (sólista, Pražákovo kvarteto) a Petr Nouzovský (sólista, člen příležitostných komorních seskupení). Různost uměleckých domicilů nebyla téměř znát a hlavně se projevila spontánní muzikalita a schopnost podřídit svoje ego celku. Technicky to bylo až několik maličkostí suverénní. Provedení bylo v hybnějších plochách zemité a nevyhýbali se docela ostrým kontrastům, což je zcela legitimní interpretační cesta.
Ještě dál se večer posunul v Messiaenově Kvartetu pro konec času. Provedení měli v rukách klarinetistka Sharon Kam, houslista Josef Špaček, violoncellista Michal Kaňka a klavírista Matan Porat. Mistrovské dílo inspirované Apokalypsou jednak biblickou (Zjevení sv. Jana), jednak skladatelem prožívanou za války ve slezském internačním táboře Stalag III, bylo zahráno s výrazovou silou, s jakou jsem se dosud živě nesetkal. Gradace cyklu od Čisté liturgie po mrazivě kontemplativní Chválu Ježíšově nesmrtelnosti byla nevyjádřitelně sugestivní. Byl to pro mě nejen nejsilnější prožitek letošní Dvořákovy Prahy, ale na konci jsem si vzpomněl na jiné podobně existenciální setkání s hudbou. To když jsem v 80. letech vešel jednoho podzimního odpoledne do pařížského chrámu Sainte-Trinité a půl hodiny poslouchal varhaníka Oliviera Messiaena… Co vyzdvihnout? Snad andělský zpěv houslí a cella s akordickým klavírním backgroundem zvěstujícího konec času, neuvěřitelně zahrané klarinetové sólo z jiného světa v Údolí ptáků, naopak Intermezzo ukotvené v naší době, vzývání boha ve Chvále Ježíšově věčnosti, „jazzové“ unisono kvartetu v Zuřivých tancích nebo snad závěrečný nadpozemský chvalozpěv houslí k poctě Ježíše s dlouhým tichem po doznění posledního tónu? Nelze vybrat. Válečné komorní opus magnum bylo tak dobře provedeno, že je možné jej vnímat jen jako celek.
Lze večer s něčím srovnat? V roce 2014 se sešla k provedení Schönbergova sextetu excelentní sestava – Quatuor Ebène (Pierre Colombet, Gabriel Le Magadure, Mathieu Herzog, Raphaël Merlin), violista Antoine Tamestit a cellista Jiří Bárta. Bylo to také na festivalu Dvořákova Praha, ovšem v akusticky horším prostoru (Klášter sv. Anežky). Nicméně výsledek byl naprosto neuvěřitelný, při vší úctě ke skupině pana Špačka tónově i pojetím zajímavější… 29. 5. 2005 zazněl v akusticky problematickém Sále České národní banky Messiaenův kvartet. Pro tento účel spojily síly Jiří Hlaváč, Bohuslav Matoušek, Daniel Veis a Igor Ardašev. V celku i v jednotlivostech bylo provedení teamworku Sharon Kam kvalitativně jinde. Škoda, že tak výjimečnou událost a setkání čtyř silných individualit, které věnovaly své umění disciplinovaně Messiaenovi, nezaznamenal Český rozhlas. Velká chyba!
