Studentské opery sice mnohdy zápolí s omezeným rozpočtem, málokdy však s nedostatkem nadšení a invence mladých tvůrců. A přestože se běžně nejedná o publicisty nejsledovanější segment kulturního života, jeho význam pro neotřelé a myšlenkově i řemeslně nosné „umění zítřka“ je bez nadsázky stěžejní. Nejnovějším počinem studentů Janáčkovy akademie múzických umění je komická opera Zkouška lásky (La Pietra del Paragone) s hudbou Gioacchina Rossiniho v redukci Malte Kroidla.
Původní libreto sepsal Luigi Romanelli, v brněnském nastudování nicméně zazněl text v českém překladu a úpravě Václava Málka, který do díla navíc připsal i činoherní vložky. Režie se chopila absolvující Kateřina Křivánková, jíž asistoval Marek Řihák. Scénu a kostýmy navrhla Tereza Jančová taktéž studentka scénografie na Divadelní fakultě JAMU. Světelný design obstarala Barbora Jágrová z ateliéru světelného designu. Hudbu s Janáčkovým akademickým orchestrem nastudoval pod vedením Jakuba Kleckera student dirigování Patrik Červák.
Kdo by při zmínce o Rossinim a Zkoušce lásky čekal, že jej děj opery zavede na dvůr hraběte Asdrubala, špatně by pochodil. Režisérka Kateřina Křivánková totiž operu situovala do redakce fiktivního life-stylového magazínu Štronzo! Zde se tajně zamilovaný šéf v provedení Tomáše Jeřábka rozhodne vyzkoušet pevnost citů a věrnost nejen své kolegyně Kláry (Kristina Kubová), ale i zbytku redakce. Jak se ukáže, redakce sestává vesměs z příživníků, lhářů, prospěchářů, zrádců, udavačů a falzifikátorů, i mezi nimi se však najdou světlé výjimky. Toto nové zasazení si z původního libreta bere prakticky pouze onen motiv zkoušky, která se nakonec obrátí proti Šéfovi (Asdrubaovi), když se sám stane nedobrovolným terčem lsti kolegyně Kláry (Clarice).
Nová zasazení bývají často nevyzpytatelná a nejednou se stalo, že původně zajímavý a neotřelý záměr nepadl na umělecky úrodnou půdu. Přenos do současného – stejně pletichářského prostředí jako je hraběcí dvůr – se nicméně povedl. Málek si dokonce nebral servítky ani v činoherních úsecích a lze říct, že problémy současných podvodníčků a lichotníků přijdou publiku asi komičtější a bližší, než patálie urozené šlechty. Problematicky však mohly působit některé úseky zpívaného textu, které snad z důvodu rýmu, vyznívaly mírně jalově a místy až říkankově. Absolutní rýmy také nejsou tím nejelegantnějším řešením. Kromě těchto drobností však nelze libretu upřít elán a vtip – roztomilá parodie úplatného kritika v provedení výborného Pavla Slivky, který se pro mrzký peníz neštítí ve svých textech vychválit i sebevětší hnůj by rozesmála snad i toho nejzapšklejšího publicistu, nedej bože kritika. A tím se otevírá neméně působivé téma této studentské produkce – zpěv a herecké výkony.
Člověk spíše podvědomě, než se zlým úmyslem očekává, že studentské umění bude sice kvalitní, avšak uměřené věku a zkušenostem mladých interpretů. Opera Zkouška lásky prokázala, že i umělci, kteří mají celou svoji kariéru ještě před sebou, dokáží předvést zcela „dospělý výkon“. Výtečné herecké i pěvecké uchopení postavy kritika v podání Pavla Slivky, který dle potřeby přecházel od komicky „pitvořivého“ způsobu zpěvu až po silácké a samolibé polohy – to vše s perfektní dikcí a bezchybnou intonací – byl zmíněn již výše, ale také ostatní postavy se mohly pyšnit úctyhodnými výkony. Křišťálově čistým a jen nenásilně zdobeným (k postavě plachého básníka tolik padnoucím) zpěvem se pyšnil Michal Kuča. V některých polohách se zpěvákovi v hlase sice objevila mírná intonační nejistota, ale kladl bych to za vinu spíše náročně „rozfrázovanému“ textu v krizových místech než umělcově nedostatečné technice. Na druhou stranu si nešlo nevšimnout, že z hlediska zpěvnosti textu bylo libreto upraveno tak, aby se sólistům frázovalo co možná nejlépe.
Náročnými áriemi se pyšnila také postava Pacuvia v podání Hang Baie, který se navzdory jazykové bariéře popral s rychlým přívalem náročných slov s plným nasazením a odkráčel jako vítěz. Role rozmarné Fifi připadla Zuzaně Čurmové, která se do postavy obula nejen pěvecky, ale také herecky – ztvárnění přihlouplé a prospěchářské postavy není co vytknout, snad jen místy menší srozumitelnost textu. Čurmová však s přehledem excelovala v jasných a úderných výškách, kdykoliv se s nimi musela vypořádat. Roli Šéfovy lásky získala Kristina Kubová, která svým hřejivým projevem a něžnou oduševnělostí vystihla do puntíku laskavou Kláru. Obzvláště v jímavých áriích se projevilo přirozené kouzlo barvy jejího hlasu. Trochu úsměvně pak působily části, kdy svým hlasem bez větších ostrých hran ztvárňovala svého živelného, nepokrytě „drsňáckého“ a hlučného (pivo pijícího) bratra. Někomu mohl tento kontrast připadat rušivý, ale nelze vyloučit, že se jednalo o režijní záměr při rozdělování postav.
Největší pochvalu si dle mého zaslouží postava Šéfa v nastudování Tomáše Jeřábka, ten přesvědčil nejen v plačtivých, mileneckých a melodicky klenutých áriích, ale pobavil posluchače také absurdně přehraným ruským přízvukem v činoherních intermezzech. Obzvláště povedená práce s dynamikou a výrazem – kdy umělec přecházel od křehkosti až k běsnění – jej postavila na úroveň profesionálních zpěváků. Nesnadnou úlohu měly Hana Boháčková, Katarína Ľašová a Alžběta Symerská, které měly zastat úlohu celého sboru, vzhledem k celkovému pojetí však na tuto roli stačily a režisérka je navíc s vtipem zakomponovala do probíhajících scén. Pěvecky byly jednotné a dobře se pojily také se sólisty.
Orchestr sestávající z pouhých sedmi hráčů se s nelehkou partiturou vypořádal s přehledem, který nelze u studentů považovat za samozřejmý – nejen náročné běhy, rychlá střídání dynamiky, ale také cit pro italskou zpěvnost a lehkost se hudebníkům podařilo předvést na takové technické úrovni a s takovým nasazením, že ansámbl místy zněl jako dvakrát větší těleso. Velkou zásluhu na tom má také dirigent Patrik Červák, který svědomitě uklidňoval orchestr, když hrozilo, že převálcuje zpěváky a naopak jej nechal rozbouřit, když byli takříkajíc „na vše sami“.
K pěveckým a hereckým kreacím patří také vhodná scéna, tu navrhla jako kancelář Tereza Jančová. Výsledek nejen že povedeně evokoval dusné pracovní meetingy v redakcích, ale poskytl i přirozené opěrné body pro inscenaci – šmírování zpoza oken nebo skrývání se za věšák plný pestrobarevného oblečení fungovalo na jedničku. Obzvláště duet Šéfa a Kláry, ve kterém Tomáš Jeřábek zpíval „za sklem“, vyobrazil povedeně i oddělenost obou zpěvních linek, neboť postavy nezpívaly společně, ale spíše formou ozvěny. Také světelný design překvapil chytrým a přirozeným efektem tmy a náhlých záblesků, které imitovaly záři fotoaparátů, zatímco postavy fotily své kolegy v inkriminujících situacích.
Přestože místy mohly některé humorné sekvence (obzvláště v druhé půli představení, kdy redakce na oko padne do nenechavých rukou ruského gangstera) působit trochu přes čáru a juvenilně, nelze studentské opeře upřít výtečné nastudování, svěží uchopení tématu, přirozená mladistvá hravost a pěvecké výkony dalece přesahující to, co si možná někteří pod pojmem „studentský“ představí. Troufám si tvrdit, že o většině těchto umělců ještě mnohé uslyšíme.
