Za každý návrat Jiřího Kouta buďme vděčni, jsou to umělecky krásné chvíle. Jeho spolupráci s Českou filharmonií na programu uvedeném (3. 3.) v Rudolfinu nicméně trochu poznamenal blíže nespecifikovaný problém nad partiturou Pendereckého Symfoniety . Skladba nebyla prý včas uspokojivě připravena, byla proto „z technických důvodů“ z programu na dirigentovo přání odstraněna. Pravda je, že i tak byl koncert dostatečně dlouhý. První polovinu tedy i bez Pendereckého více než uspokojivě vyplnil Straussův Don Quijote , barvitý, proměnlivý, Koutův nádherný, nejvlastnější hudební svět. Navíc se skutečně krásně zpěvnými i lyrickými sóly violoncellistky Michaely Fukačové . Návrat této vynikající sólistky do Prahy zase po určité době připomněl, že její umění dále zraje do stále větší krásy. Šostakovičova První symfonie ve zbytku večera měla vzestupnou úroveň. Jako by v ní větu od věty teprve opadávalo jakési napětí, které zřejmě od zkoušek zůstalo mezi hráči a dirigentským pultem. Skladba je to na devatenáctiletého autora geniální, ovšem její forma je občas jakoby až roztěkaná a je proto obtížnější jí – zejména v prvních dvou větách – proplout a ozřejmit ji tak, aby přesvědčila a strhla. Jiřímu Koutovi se to podařilo. V symfonii je pak krásně kontemplativní pomalá věta a její finále už se dobírá těch nejvlastnějších šostakovičovských poloh: rychlé virtuozity, údernosti a vtipu. Konečné vyznění bylo proto víc než výborné a dojem z koncertu zcela pozitivní.
