Ačkoli se Bohuslav Martinů narodil 8. prosince 1890, Filharmonie Bohuslava Martinů si s hudebním holdem tomuto géniovi pospíšila. Ve čtvrtek 19. března se Kongresové centrum ve Zlíně rozeznělo hudbou Bedřicha Smetany, Ludwiga van Beethovena a, jak se rozumí, Bohuslava Martinů. Sólistou večera byl pianista Michal Mašek, jehož životní osud není obvyklý přímou cestou vzhůru lemovanou úspěchy.
Filharmonie Bohuslava Martinů pod taktovkou Jana Kučery nejprve zahájila večer hudbou o zrození jedné řeky. Také řeka se přece musí narodit, aby mohla plynout. Symfonická báseň Vltava z cyklu Má vlast, kterou Bedřich Smetana složil za neuvěřitelných devatenáct dnů, byla dokončena 8. prosince 1874 (Ta podivná magie čísel! Přesně o šestnáct let později vytryskl na svatojakubské věži v Poličce pramének života Bohuslava Martinů). Kontext Vltavy je samozřejmě neodmyslitelný. Uzavřený cyklus šesti symfonických básní, z nichž každá má svou jedinečnou myšlenkovou předlohu, smysl a funkci, je geniální právě inherentní komunikací Mé vlasti jako celku. Samostatné provedení symfonické básně však nabízí možnost vnímat Vltavu v jiných významových rovinách, nezatíženě na vlastenecké ideologii či zeměpisné popisnosti. A dovolí tak třeba i otázku, zda je samostatné bytí té či oné symfonické básně stejně působivé.
Úvodní motiv ve flétnách, který zároveň predikuje hlavní téma Vltavy, zahráli filharmonici poněkud ustrašeně a s velkou opatrností, která jako by nedovolovala hudbě dýchat a volněji se rozproudit. Širokodeché hlavní téma už zaznělo o poznání jistěji. Kučera Vltavu vyprofiloval precizně zejména v mikrotektonické výstavbě: sledováním dynamických a agogických detailů v l’istesso tempo, ma moderato nebo mohutným crescendem v Allegru. Jako celek bylo provedení všední a žádné novum v podobě originálního pojetí se nekonalo.
V Beethovenově Pátém klavírním koncertu Es dur, op. 73 se zlínskému publiku představil Michal Mašek. Tento výtečný pianista, v dětství přezdívaný jako „malý Mozart“, absolvoval velmi zajímavou životní periodu, v níž dokonce klavír neměl a ze zdravotních důvodů nemohl míti své místo. Hudba si však přes různé, tu negativní, tu pozitivní peripetie, znovu našla v Maškově bytí své místo na slunci. A nutno dodat, že na tom místě je příjemně, teple a útulně. Beethovenův poslední klavírní koncert poskytuje méně příležitostí k sólovému exhibování – ekvivalentní úloha orchestru je zde velmi účinnou složkou celkového výrazu. Přesto není klavírní part pátého koncertu nijak lehký, ba naopak. Obsahuje zvláštní, heroickou atmosféru, kterou je zejména první věta vrchovatě naplněna.
Mašek si v Allegru úvodní věty poradil s arpeggii akordu Es dur velmi dobře: nepřehnal jejich důraz, jak to bývá v některých pojetích (např. Krystian Zimerman), ale ozvláštnil jejich melodický vrchol spíše rubatovou uvolněností v duchu Jevgenije Kissina. Energické hlavní téma Allegra ztvárnil Mašek pružně. Určitou heroičnost věty se mu dařilo vystihnout i rafinovanou dynamikou a odlehčeným úhozem. Také v dalších dvou větách byl Mašek v dialogickém rozhovoru s orchestrem trpělivým a naslouchajícím partnerem – v některých částech druhé věty (Adagio un poco mosso) musel posluchač skutečně zbystřit sluch, aby zachytil jemné předivo figurací, které oplétají nádherné téma. Třetí věta v Allegru vynikla jako radostně rozezpívaná píseň a opět ukázala Maška jako pianistu, který má k patetickému výrazu daleko, zato má však blízko k spontánní radosti a smířlivému nadhledu.
Oba tyto atributy jeho klavírní interpretace však nikdy nepřevážily jedna nad druhou, ale koexistovaly v rovnováze se solidní technickou vybaveností tohoto sólisty. Vrcholným zážitkem koncertu byl Maškův první a jediný přídavek: Chopinův Mazurek č. 4, op. 17 byl skutečnou lahůdkou. Tak senzitivní provedení, plné zajímavých detailů (např. v dynamice klasicky nestandartním až jazzovým akcentováním not na lehkých dobách) a barevně odstíněného tónu jsem dosud neslyšel.
Závěrečnou kompozicí večera byly Symfonické fantazie (Symfonie č. 6) Bohuslava Martinů. Poslední symfonie a současně jedna z nejpozoruhodnějších skladeb, kterou Martinů vytvořil, byla dokončena 26. května 1953 a zazněla v premiéře 7. ledna 1955 pod taktovkou legendárního Charlese Muncha a Boston symphony orchestra. Martinů sám specifikoval vlastní proměnu symfonické formy jako „odklon od symetrie k fantazii“ a zvoleného cíle se zhostil vynikajícím způsobem. Symfonie od počátku do konce přináší hudbu neobvyklou a v mnoha ohledech zajímavou.
První větu (Lento – Allegro) zlínská filharmonie přednesla pečlivě: od prvního taktu hráli filharmonici (vyzdvihl bych flétny, klarinety, smyčce a trubky) s pozorností a nasazením. Zamlženého, skoro až témbrového charakteru prvních taktů je dosaženo rychlou melodickou oscilací kolem tónu f. Lento vyrůstá z elementární descendentní melodie not f – ges. S těmito dvěma notami je zajímavě pracováno. Zpočátku spíše rytmicky akcelerační motivek se poprvé objevuje v prvním a druhém taktu Lenta. Posléze se rozrůstá do podoby: f, ges, e, f, as, e, f. Objevuje se v sólovém violoncellu a nelze si nevšimnout, že motiv je melodicky (první čtyři tóny melodicky doslovně, rytmicky se jedná o kvazicitát) identický s hlavní hudební myšlenkou Requiem Antonína Dvořáka!
Další hudební vývoj jednoznačně potvrzuje vědomou hudební aluzi Martinů, který inkorporací osudově determinovaného Dvořákova motivu do své vrcholné symfonie, učinil mnohovýznamové gesto. Martinů psal symfonii v letech, kdy vrcholilo zuřivé běsnění Zdeňka Nejedlého v jeho osobním boji za vymazání Antonína Dvořáka z dějin české hudební kultury. V roce 1950 Nejedlý zakázal všechny reprízy Dvořákovy opery Dimitrij. V roce 1953 jeho přičiněním mohli čeští interpreti na Pražském jaru zařadit pouze jedinou Dvořákovu skladbu.
To však byla pouze malá odbočka, kterou nabídl motiv první věty. Nutno dodat, že také hudba Poco Allegra a Lenta druhé a třetí věty dokazuje výjimečné postavení Bohuslava Martinů v kontextu světové symfonické tvorby. A Jan Kučera si s nastudováním této náročné partitury dal skutečně záležet. Večer měl vzestupnou tendenci. Od zpočátku poněkud rozporuplné Vltavy, přes Maškova rozezpívaného Beethovena k sugestivnímu a oduševnělému Martinů. Filharmonici s Janem Kučerou předvedli jeden ze svých lepších výkonů (zejména smyčce, bicí, ale také žestě a dřeva). Zlínskou oslavu narozenin Bohuslava Martinů lze hodnotit jako vydařenou.
