STUTTGART
Staatsoper Stuttgart uvedla Janáčkovu Věc Makropulos v českém originále a představení nese jistě sympatické znaky skloubit v interpretaci díla tradiční pojetí s hledáním nezvyklých asociací a pohledů na všechny tematické roviny díla.
Režisér Hans Neuenfels, známý svými osobitými výklady při interpretaci klasických děl, se chopil Janáčkovy Věci Makropulos se vší sobě vlastní vehemencí. Rozkryl v Čapkově příběhu o tři sta let staré operní divě jeho metafyzické jádro i téměř detektivní napětí. Posunul ho do poloh groteskní fantasmagorie, obnaživ tím nadčasovou platnost Čapkovy filozofické vize zpochybňující etický i pragmatický smysl dlouhověkosti. Postavil v proudu tu bizarních, tu naturalistických scén do protikladu citovou vyprahlost a provokující nadřazenost Eliny s hamižností a malicherností ostatních postav, jejich sobeckostí a vnitřní prázdnotou i pošetilostí jejich afektovaného počínání, točícího se především kolem vidiny peněz a sexuálního libida.
Neuenfels spolu s výtvarníky (scéna Gisbert Jäkel a kostýmy Marianne Gittenberg ) zachoval dobovou atmosféru začátku 20. let 20. století, ale zároveň ji i narušil, a to podstatně, když umístil do středu dění postavu samotného skladatele, který se skupinou pěti „hilfáků“ (tří mužů a dvou žen) zasahuje do děje, což působí ve většině scén naprosto rušivě. Leoš Janáček je zde zobrazen coby potrhlý stařec, který tu ustavičně zběsile pobíhá, pokoušeje se vstoupit do vlastních situací, fyzicky komunikuje s jednotlivými postavami, především s Elinou, do níž je snad „šíleně“ zamilován, má na scéně stolek s počítačem (!), kde si píše komentáře k jednotlivým scénám a vzkazy postavám. Jde o německy psané texty (Neuenfelsovy!), které se centrálně promítají na velké projekční plátno a narušují významně kontext jednotlivých situací. Komentáře jsou sice rádoby duchaplné, ale většinou přitrouble exaltované, obsahově matoucí, pseudofilozofické a plytké, často dokonce oplzlé. Podsouvat tyto „bláboly“ Janáčkovi je víc než nehorázné. Skladatelovi pomocníci, svým oblečením evokující zřízence psychiatrické léčebny, do děje zasahují většinou nevhodně, stále něco přenášejí a přestavují, přijedou na velkém šlapacím kole, svlékají se do půl těla, jednajícím postavám podávají rekvizity (telefonní aparát a podobně) anebo je všelijak obtěžují (Prusovi ve scéně s Elinou například zouvají jednu botu a svlékají ponožku nebo mu zavazují oči, aby neviděl milostné třeštění Janka s Kristinou). Scénické akce mají také řadu detailních nepřesností, tak například Elina nepodepisuje Kristince fotografii vlastním perem, takže inkoust nemůže sloužit jako důkaz podvrhu. Eroticky je zcela nechutně přeexponovaný výstup uklízečky a strojníka, který tak ztrácí svůj dramatický smysl jakožto zdrcadlo uhrančivé fascinace Elininou osobností, jejím zjevem i zpěvem. A tak je výsledný dojem z inscenace nakonec při všech pozitivech zatížen nevhodností nápadů, nepřesnou interpretací jednotlivých scén, čímž režisér Neuenfels značně znejasnil hudebně-dramatické vyznění celku.
Naštěstí dirigent Peter Schrottner se držel věrně Janáčkovy partitury a do značné míry se mu dařilo postihnout nadčasovou polohu díla i pregnantní rytmizaci jednotlivých hudebních frází. Sólové obsazení bylo vyrovnané. Všichni zápolili statečně s češtinou, všechna čest, třebaže výsledný dojem byl více než diskutabilní. Eva-Maria Westbroek ztvárnila rozporuplnou postavu Emilie Marty s přehledem, střídajíc okamžiky prudké vášně a vnitřní naléhavosti s pocity mrazivého chladu, pohrdavé nadřazenosti a urážlivé sebeprezentace. Maniakální polohy hyperaktivity a poblouznění určovaly naopak tu více, tu méně většinu dalších postav, kde zejména Jürgen Müller (Albert Gregor), Maria Theresa Ullrich (Krista) a Karl-Friedrich Dürr (dr. Kolenatý) profilovali své postavy s výrazovou nadsázkou a exhibicionismem, v malé roli komorné se zaskvěla Tichina Vaughn . Svými podněty přispěli ovšem i ostatní: Gerd Grochowski (Jaroslav Prus), Bernhard Schneider (Janek), Roderic Keating (Vítek), Heinz Göhrig (Hauk-Šendorf), Mark Munkittrick (strojník) a Emma Curtis (uklízečka).