Poklidná atmosféra panovala v páteční podvečer 23. července v jednom z nejoblíbenějších měst vinařské oblasti jižní Moravy – Znojmě, kde se v šeru malebných uliček pomalu scházeli ke kostelu sv. Michala tyčícímu se v jádru města nadšenci opery očekávající s napětím premiéru posledního oratoria Georga Phillipa Telemanna. Tento kulturně-hudební večer však nabízel mnohem více než jen kvalitní vokálně-instrumentální podívanou v rámci celého Hudebního festivalu Znojmo 2021.
Duchovní opera neboli oratorium Den posledního soudu tvorby německého mistra působícího převážně v Hamburku diváky přeneslo do 18. století totiž nejen díky velmi stylové interpretaci staré hudby, za což lze vděčit Czech Ensemble Baroque Orchestra v čele s dirigentem Romanem Válkem, ale také díky samotnému nastudování celého představení. To vycházelo z pevně uchopených zásad barokního divadla. To vše podtrhovaly monumentální neobarokní prostory kostela sv. Michala. Z kulturně-hudebního večera jistě nebyli zklamáni ani ti, kteří usedali do hlediště s touhou po hlubokém duchovním zážitku, rozjímání a zklidnění, neboť přesně k tomu dílo jako takové vybízí především.
Nelze pochybovat o vysokém nasazení a svědomitém přístupu všech účinkujících, celého uměleckého a realizačního týmu, za něž všechny hovoří precizní práce a její přesvědčivý výsledek, jenž by nemohl jistě nikdy vzniknout bez desítek hodin společně stráveného času a efektivní týmové práce.
Režisér a držitel ceny Thálie z roku 2016 Radim Vizváry uvedl, že k vybranému tématu přistupovali střízlivě a s úmyslem vzdát poctu hudbě, která je sama o sobě nositelem obrovské emocionality a není proto třeba ji ještě jinak speciálně umocňovat nebo afektovat, jak se tomu však často v baroku dělo. S dalšími mimohudebními prostředky – režií, scénografií a kostýmy – tak tvořila hudba jeden celek, nikoliv soupeřivé aktéry. Pokud si tedy realizace kladla za cíl, aby se diváci nechali objímat hudbou, jen se zaposlouchali a rozjímali nad obsahem plných hodnot, pak lze s klidným svědomím konstatovat, že se tomu tak doopravdy stalo.
Nápadnou složku, která si pohrávala s možnostmi kleneb a prostoru kostela vůbec, tvořilo osvětlení (David Kachlíř). Své uplatnění našlo mimo jiné i v symbolice, kdy se se slovy temných pekel kostel zbarvil do ruda, v jiných případech, například s příchodem Ježíše Krista, se prostory rozzářily do zlatova. Pochvale neuniknou ani kostýmy, jež obstarával zároveň se scénou Marek Cpin, který vsadil na klasické střihy i barvy, vyhnul se dnes módním avantgardnostem a podpořil tak scénu na pozadí oltáře a samotné pěvce ztvárňující některé velké lidské hodnoty. Dalším heslem, kterým se realizace zjevně řídila, byl minimalismus. Ten na sebe upozorňoval již s prvním příchodem postav na scénu, kdy byla patrná hra s gesty a formacemi, jak bylo ostatně v baroku zvykem. Jednalo se koneckonců o poloscénické koncertní provedení. Pohled na jeviště plné umělců tvořících za pomoci jemných gest obsah a emoce tak vytvářel dokonalý obraz barokního divadla vneseného do 21. století.
Francouzskou ouverturou se představil v prvním rozjímání již zmiňovaný Czech Ensemble Baroque Orchestra v mezinárodním obsazení. Kladné kritiky na sebe zcela stvrdil a o své profesionalitě přesvědčil i neznalé. Obzvláště příjemně působila dechová žesťová sekce díky přesné intonaci, jasnému, svítivému a průzračnému tónu. Instrumentální složku díla lze shrnout jako velmi zdařilou, na vhodných místech bez vokální složky jako dominující, plnou barev a dynamických kontrastů, živosti i něžnosti a v neposlední řadě pak se smyslem pro poskytnutí prostoru sólistům. Přece jen by neuškodilo altu Lucie Netušilové Karafiátové v nižších polohách ještě trochu více ustoupit, neboť často její spodní tóny pod zvukem orchestru zanikaly.
Velký obdiv patří všem pěvcům, kteří ve sborovém uskupení dosahovali spolu s orchestrem monumentálních zvukových rozměrů, jež by, kdyby posluchač opravdu jen slyšel, očekával od mnohem početnějšího vokálního uskupení a ne od šestnácti zpěváků. Umělci díky důkladnému semknutí dokázali vyjádřit všerůzné emoce, působili majestátně až triumfálně, nato v momentě společně s pokorou velebili Krista. Nastudování sborových partů příslušelo sbormistryni Tereze Válkové, a také její práci nelze jinak než označit jako precizní, neboť srozumitelnost, správná deklamace textu, společné doslovování koncovek a totožné vnímání frází všech zpěváků musíme přičítat právě jí.
Jednotlivé alegorické postavy, které byly zároveň hlavními aktéry, jsme měli možnost v některých případech zřetelně rozeznat díky cedulím s jejich jmény, které se při zpěvu rozsvítily, ne však u všech a často šlo jen těžko rozeznat, kdo právě zpívá. Zřetelně rozeznat jsme však mohli hned první alegorickou postavu ztělesňující Výsměch v podání tenora s krásnou barvou hlasu Jaroslava Březiny předvádějícího jak jinak než profesionální výkon. Stejně tak se dělo v případě dalších mužských sólistů, jimiž byli především Tadeáš Hoza, budoucí nejmladší sólista Národního divadla v Brně v sezóně 2021/2022 v postavě Ježíše, kterou v některých místech dovedl ke zbytečné afektovanosti, dále ze sólistů jemný tenor Jakub Kubín působící pro změnu možná až příliš ostýchavě při svém výstupu, poté slovenský kontratenorista Matej Benda taktéž ve svém oboru s neobvyklou barvou hlasu. V závěru mužských sól nesmí chybět bas Jiřího Miroslava Procházky. Pánové jednoduše řečeno předvedli výkony, které se od nich očekávaly, a to včetně hbitosti hlasu v typických a očekávaných virtuózních barokních pasážích.
S obdobným hodnocením můžeme přistupovat jednotně také k ženským sólistkám, jež se staly nejen díky krásným róbám a uspokojivým výkonům pro tento večer půvabnými divami. Co dodat, než že hlasy sopranistek Markéty Böhmové a Pavly Radostové, ale také mezzosopranistky Romany Kružíkové, nikterak překvapivě vyplnily kostel rezonujícími alikvóty různých barev, a to i v nižších polohách. Nestalo se, že by panovala nevyváženost mezi zvukem sólistek a orchestru.
V závěrečném rozjímání při vítězství duchovních hodnot nad Bezbožností a Posměchem nám představení dalo zakusit i typickou barokní vícesborovou techniku, zde v podání sboru nebešťanů obohaceným zvukem trubek a tympánů, které dodávaly hudbě slavnostní charakter. Na mnohé jistě zapůsobila komorní ariosa a árie tří blažených duší doprovázené sólovými nástroji nebo jejich dvojicí, např. viola da gamba, oboe d’amore, fagot či dvoje housle s bassem continuem.
V radostných tvářích diváků jsme mohli zahlédnout úsměvy, za což lze vděčit průběhu večera, po jehož celou dobu panovala opravdu velmi příjemná, klidná a oddechová atmosféra, a to také díky možnosti napít se sklenky dobrého vína před samotným začátkem představení nebo v pauze po první části. Je potěšující vidět, že mnozí lidé v dnešní době i pod podmínkou dodržování hygienických pravidel stále stojí o kulturně-hudební zážitky, a především důležité je, že tyto události činí lidi šťastnými, což nám dokazuje nemožnost neexistence hudby.
