Město Znojmo nabídlo v prostředí svých i okolních historických památek ve dnech 8.–24. července již osmnáctý ročník hudebního festivalu. I letos byl věnován několika žánrům, při čemž zásadním hlediskem výběru byla umělecká kvalita. A tak tu kromě klasiky, zejména staré hudby, zněl v různých podobách jazz i cimbálová muzika.
„Andělé strážní a návraty domů“ – dramaturgické téma festivalu se vlastně současně stalo jeho mottem. „Řekl bych, že to má souvislost nejen s festivalem a jeho hudbou, ale i s tím, co se kolem nás děje. K návratu domů někdy potřebujeme anděla strážného a zároveň domov a rodina jsou často naším andělem strážným největším. Chceme, aby festival byl pro návštěvníky něco jako hudební domov,“ dodává prezident festivalu Jiří Ludvík. Téma se pro mnohé účinkující stalo výraznou inspirací. Za všechny uveďme koncert patrona festivalu houslového virtuóza Pavla Šporcla, který za doprovodu Janáčkova komorního orchestru vlastně vrátil domů hudbu, kterou složili čeští skladatelé – Josef Mysliveček, Bendové, Stamicové a jiní – mimo svoji domovinu
Andělské téma festivalu nicméně výrazně určila světová premiéra scénického uvedení oratoria Josepha Haydna Návrat Tobiášův, která se stala přirozenou dominantou letošního ročníku. Není bez zajímavosti, že libreto napsal bratr skladatele Boccheriniho na motivy Knihy Tobiášovy, která má své kořeny ještě v dávné Babylonii. Vztahy rodičů, syna a jeho nové nevěsty, ba i schopnost samotného vidění tohoto světa se pak rozvíjejí pod netušenými perutěmi archanděla Rafaela. Ten je téměř po celou dobu vtělen do role Tobiášova průvodce a je úsměvné, že ještě v Bibli na sebe však vzal dokonce podobu psa! Krok za krokem činí dobré skutky: Tobiášovu nevěstu zbaví prokletí a jeho slepému otci pomůže navrátit zrak. Když odmítá odměnu vyjde najevo jeho skutečná andělská tvář. Dílo hudebně nastudoval dirigent (a zároveň umělecký ředitel znojemského festivalu) Roman Válek spolu se souborem Czech Ensemble Baroque a sbormistryní Terezou Válkovou. Haydnovo dílo má mnohá nesmírně náročná sóla a dramaticky vypjaté pěvecké partie (klobouk dolů před pěvci jeho doby a Esterházyho souboru). Zřejmě právě nároky na pěvce byly už v osmnáctém století určitou obtížně překonávanou překážkou, pro niž byl počet nastudování relativně malý. Čas mnohé nezměnil. Obsazení hlavních rolí bylo i pro Romana Válka poněkud složitým rébusem, kterým se údajně zabýval celý rok. Nakonec vybral obsazení zcela špičkové: Adama Plachetku (slepý Tobit), Lucii Kaňkovou (d’Azaria), Dagmar Šaškovou (Anna), izraelskou sopranistku Shiru Patchornik jako Sáru a roli Tobiáše získal britský tenorista vyrůstající v Německu Theodore Browne. Výsledek byl skvělý. Velmi precizní, hodinářsky přesné Válkovo nastudování nechávalo výrazovou svobodu pro emotivní sólové pasáže často vrcholící závratnými koloraturami. To vše na pozadí tradičně výtečného sboru, který svým výkonem podpořil návaznost jednotlivých scén i divácky příjemnou rozmanitost večera. Oživení dobové atmosféry přinesly i baletní výstupy (choreografie Martin Šinták), bez nichž by inscenace toho typu byla evidentně neúplná. Je pochopitelné, že tvář večera byla dána režií Tomáše Ondřeje Pilaře, který byl i autorem stylově dokonalé scény vycházející z barokních krajinomaleb, v jejímž nostalgickém prostředí lesa či zahrady dýchá hedvábný lesk módy 18.století (kostýmy Ivana Ševčíková Miklošková). Upřímně řečeno, samotný příběh a zřejmě především libreto chudé na dramatické momenty režisérovi jeho úlohu nijak neusnadnilo. Myšlenkově a citově bohatou podobu inscenace získala díky režisérovu ryze osobnímu přístupu k tématu: „Pod zdánlivě prostým dějovým půdorysem Haydnova oratoria se skrývá hluboké a temné jezero symbolů, v němž se dá rybařit na udici snů a lovit jeden archetypální obraz za druhým…“ napsal v programu. Haydnovo oratorium tak zasadil do divadelní reality, která však ve své finální podobě realitu běžného příběhu emočně a eticky přesahovala. Pilařovu režii výtečně podporoval světelný design Tomáše Příkrého. Kromě spodního nasvícení postav, které evokovalo obvyklá světla rampy barokního jeviště, hrály paprsky výraznou roli v dějově zlomových dramatických okamžicích.
Návrat Tobiášův vzbudil skutečné nadšení publika. Zdaleka to nebylo jen spontánní reakcí na skvělé výkony sólistů. Haydn nám totiž prostřednictvím špičkových umělců přinesl hodnoty vzácné napříč staletími.
„Hudba jako víno“ – toto rčení ke znojemskému festivalu už tradičně patří, stejně jako chvilky se skleničkou mezi přáteli. Mimořádnou kvalitu najdeme v lahvích Festivalové edice, jejíž letošní ročník obsahoval 24 vín, která nesou zvláštní nálepku. Stačí jen zvlažit rty… a v jenom takovém okamžiku jsem uviděla pana Adama Plachetku.
Váš včerejší nesmírně sugestivní výkon vypovídal mnohé o vašem vztahu ke staré hudbě. Je to vztah velmi dlouhý. Já jsem vlastně začal jezdit na barokní školu k Romanovi Válkovi už někdy před dvaceti lety a od té doby jsme v kontaktu, když to jde tak spolupracujeme. V této souvislosti jsem se právě na Moravě věnoval vždycky spíš koncertům, a to právě barokním.
Na co se právě těšíte? Vás čeká na podzim zase Amerika… Ano, v půlce září mizím do Metropolitní opery na Brittenova Petera Grimese, budu hrát Balstroda, což je starý kapitán. Ta role mne velmi zajímá, ale vždycky odjedu na dva měsíce, třeba třikrát do roka. U nás doma se změnila situace, starší dcerka už chodí do školy, a tak za mnou moje holky do Ameriky jezdit tak snadno nemohou. A to mi vadí. Nejvíc se těším na nové CD, které by mělo vycházet v listopadu. Natočili jsme ho právě s Romanem Válkem a s Czech Ensemble Baroque. Máme to už rok „v kuchyni“ a teď to vypadá, že už konečně nastala ta správná chvíle.
Zatímco Znojmem či spíše Znojemskem zní hudba na každém kroku, lidé, kteří tuto slavnost tónů připravují, žijí tak trochu už dalším ročníkem. Například umělecký ředitel festivalu dirigent Roman Válek už myslí na téma ryze královské: „V následujícím roce plánujeme opravdu megaprojekt, chystá se totiž výročí českého krále a římského císaře Karla VI., otce Marie Terezie, jehož korunovace proběhla v Praze, ale cestou zpět pobýval s celým dvorem nějaký čas ve Znojmě. Pověřil tehdy, u příležitosti narozenin své manželky, královny Kristýny Alžběty, dvorního kapelníka Antonia Caldaru složením díla, kterému se říká sice Serenata, ale je to vlastně jednoaktová opera protkaná virtuosními sóly. Pozval tehdy z Vídně ty nejlepší zpěváky; víme, že hlavní roli zpíval slavný kontratenor Carestini, což byl kastrát na úrovni Farinelliho, Ostatně, pro kontratenory je tam rolí víc. Podařilo se nám pro toto znojemské uvedení sehnat báječné obsazení, bude tu zpívat Andreas Scholl, Valer Sabadus, Dagmar Šašková, Kristian Adam, Carlos Mena, pochopitelně opět také Adam Plachetka, ale také česká hvězda Hana Blažíková, která září na evropském barokním nebi. Takže posluchači uvidí toto dílo opravdu v celé kráse, v jaké, podle našich představ, zaznělo tehdy pro císaře a českého krále Karla VI. “
Do té doby uplyne hodně tónů. A taky uzrají nové hrozny. Mimochodem, teď nevím: „Hudba jako víno… nebo Víno jako hudba?
Spontánní znojemskou atmosféru radosti z muziky jsem si připomněla pár dnů po návratu do Brna. V rámci oslav dvoustého výročí narození G. J. Mendela zazněl v barokním sále patřícím dnes k prostorám Moravské galerie koncert z hudebních sbírek a knihovny brněnských augustiniánů. Francouzské písně sedmnáctého století zpívala za doprovodu tria Il Festino mezzosopranistka Dagmar Šašková, která před pár dny vytvořila roli Anny právě v Haydnově oratoriu uvedeném ve Znojmě. Byla to zajímavá změna: pěvkyně dokázala svůj výraz zcela stylově přizpůsobit, možná spíš zcela věnovat právě Francii Ludvíka XIV., kdy kvetla galantní kultura. V této souvislosti je úsměvné a překvapivé, že mnohé tehdy velmi oblíbené skladby o krásách, strastech a záludnostech lásky pocházejí právě z klášterního archívu. Ohlas publika byl stejně nadšený a neformální jako ve Znojmě. Moc nechybělo a jeden z muzikantů pro přídavek málem zmeškal vlak.
