Zahajovací koncert pražské sezony České filharmonie v jejím sídle v Rudolfinu (11. 9.) byl po letních triumfech na šlesvicko-holštýnském festivalu a londýnských Proms potvrzením správnosti vize šéfdirigenta Zdeňka Mácala . Nejslyšitelněji se totiž jeho roční působení projevuje v kvalitě zvuku a v transparentnosti hudebních struktur. Ne že by všichni filharmonici už hráli se stejným mladistvým nadšením, jako diriguje jejich šéf, a každý koncert asi ještě neberou, jako by to měl být jejich poslední, ale jejich hra je dynamická a evidentně se snaží maximálně naplnit dirigentovu představu. Nejúchvatnější byl výkon orchestru v úvodní třetí Dvořákově Slovanské rapsodii As dur , která by se mohla po několika menších opravách ihned vydat. (Skvěle se na domácí půdě poprvé blýskla coby členka ČF harfistka Jana Boušková .) Velmi zajímavé bylo provedení Sukovy Pohádky , kterou dirigent obohatil o vydatné espressivo a razantnější kontrasty. Ovlivnil tím asi i houslové sólo, v kterém mi trochu scházela něha a tónová líbeznost.
Také Janáčkova Glagolská mše zazněla jinak, než je v Čechách zvykem. Zdeněk Mácal do ní vtiskl dramatičnost, nezměrnou emocionalitu a dynamičnost své osobnosti. S potěšením jsem vnímal snahu vdechnout každé frázi nový život, novou pulzaci. Pro některé hudebníky to bylo natolik nové, že by jim jistě pomohla jedna zkouška navíc. Zaskočeni se mi zdáli trochu i sólisté, jimž pěvecky jednoznačně vévodila Gabriela Beňačková . (Altistka Jana Sýkorová se ve skromném partu neprosadila, tenorista Leo Marian Vodička nepřestal řešit problémy s vyššími tóny a zkušený Peter Mikuláš vypadal kupodivu dost unaveně.) Unavený a „pod dekou“ byl překvapivě i Pražský filharmonický sbor s řadou „záskoků“.
