Sedmý ročník Olomouckých barokních slavností je v plném proudu – kromě již tradičních stálic v podobě neobarokních oper Endymio a Lacrimae Alexandri Magni figurují na programu festivalu také novodobé premiéry neprávem opomíjených barokních skladatelů, mezi které patří například Karel Ditters z Dittersdorfu, Pietro Andrea Ziani, Josef Antonín Štěpán, František Antonín Míča nebo Johann Heinrich Schmelzer. Díla posledních tří jmenovaných autorů si již návštěvníci Olomouckých barokních slavností mohli vyslechnout a sami tak posoudit, zda skladby dávných umělců upadly v zapomnění právem, nebo jestli se archivní fondy mohou stát bezednou studnicí pozoruhodné hudby.
V dnešní době nacházíme jméno cembalisty, klavíristy a skladatele Josefa Antonína Štěpána spíše ve studiích muzikologů než na hudebních programech festivalů a koncertních řad, přesto v době svého vídeňského působení představoval jednu z nejzajímavějších a nejrespektovanějších osob tamního hudebního života. Štěpán nebyl uznáván pouze jako interpret a skladatel, ale také jako pedagog, k jeho žačkám patřily například i dcery císařovny Marie Terezie. Koncert pro cembalo proslulost svého tvůrce zcela ospravedlňuje. Třívěté dílo přímo srší harmonickou i rytmickou invencí – časté nečekané chromatické zvraty, nezvyklé modulace do vzdálenějších tónin, výrazná pulsující rytmická složka a především výborný smysl pro celkovou strukturu a formu dávají vzniknout posluchačsky intenzivnímu a vyspělému hudebnímu dílu. To vše by nicméně zůstalo návštěvníkům skryto, kdyby Ensemble Damian v čele s cembalistou Martinem Smutným nedostáli interpretačním nárokům skladatele. Hudebníci uchopili dílo s maximální razancí a s velkým ohledem na dramatický účinek Štěpánovy chromatiky, každičký ostrý zářez smyčců se zaleskl v zářivé brilanci a naopak všechny pokojné části stavěly svůj hudební účinek na jemné sladkosti hřejivé melodiky. Hudebníci pečlivě obsáhli a využili bohaté výrazové polohy Štěpánovy hudby s ohledem na její vnitřní průběh. Skladbě právem vévodil cembalista Martin Smutný, jehož výkon lze označit za bezchybný, instrumentalista proplouval hbitým hudebním proudem beze známky potíží a i v rytmicky náročných pasážích si udržel naprostou rytmickou přesnost okořeněnou vhodně užitým rubatem.
Po strhujícím a energickém úvodu následovalo zklidnění u melodramu Kázání na sv. Jána Pavla Josefa Axlara. Hudba, která text kazatele a duchovního doprovázela, byla vybrána z různých zdrojů a tvořila svého druhu pasticcio. Ačkoliv bylo dílo zařazeno do programu jako právoplatná součást večera, nešlo přehlédnout jeho spíše experimentální charakter – celá společnost se přesunula z kaple, kde proběhl úvodní koncert, do horního patra konviktu, kde organizátoři hledali nejlepší vyznění pro zamýšlený melodram. Koncept však zůstal na půli cesty – ačkoliv hudebníci tvořili s recitátorem Vladimírem Hrabalem funkční spojení, postava Kazatele byla umístěna přímo před ansámblem a Hrabal tak musel napínat hlasivky seč mu síly stačily. Výsledkem bylo, že Kazatelův projev byl neustále vyhrocený, přepjatý a místy takřka výhružný. Chtě nechtě jsem tu a tam musel potlačit vidinu horlivého Kazatele jak svým ovečkám se zápalem podobným Jiřímu Kodetovi v Pelíšcích hřímá: „Kde sv. Ján vyučoval lásce! … S nějakým rudým, anarchistickým, bolševickým nokem!“ Pokud by se však pro recitátora našlo vhodnější místo, jednalo by se rozhodně o zajímavé ozvláštnění programu.
Zpívané rozjímání Františka Antonína Míči navrátilo ansámbl zpět do sálu Jezuitského konviktu a režisérské otěže opět do rukou Tomáše Hanzlíka. Jediné dochované Míčovo oratorium zkomponované pro hraběte Questenberga zpracovává původně německý text. Kromě nově nalezeného originálního tisku německého libreta se však dochoval také český překlad vyhotovený Antoniem Dubraviem, a právě ten byl užit k novému nastudování díla. Alegorické postavy Duši, Outrpnost a Hříšníka oblékl Hanzlík do barevně výrazně vyprofilovaných kostýmů. Také Kristus na sebe trochu nečekaně vzal ošacení podobné tomu, které oblékly postavy alegorické – nebýt stylizované zlaté trnové koruny, jen těžko by se dalo předpokládat, že postava v krásném, sytě rudém obleku je skromný vykupitel a syn Boží. Režijně se Hanzlík vyhnul zbytečným experimentům a postavy spolu komunikovaly spíše směsicí symbolických gest. Přiznávám však, že postava Krista mě zcela zmátla – její očividný odpor ke kajícímu se hříšníku byl přinejmenším nezvyklý a také další jevištní akce budily spíše dojem rozmařilé aristokracie hrající si duchovní hry. V roli Duše se představila Zuzana Kopřivová, Outrpnost ztvárnila Zuzana Petrasová, jako Hříšník vystoupil Vladimír Šlepec a Kristus zazněl v podání Michala Marholda. Pěvecké výkony byly z počátku mírně nejisté, velmi rychle se však zpevnily a intonačně vyčistily. Zuzana Kopřivová se zaleskla především ve vyšších polohách, kde naplno vynikla jasná barva jejího hlasu. Dobrý protiklad jí tvořil spíše temnější projev Zuzany Petrasové, který ale v určitých místech přecházel i k jasnějším polohám. Vladimír Šlepec čelil nástrahám Míčova partu se ctí a vhodným užitím dechu zvládal i ty nejtěžší části. Také Michal Marhold podal výborný výkon a mohl se pyšnit především výtečnou dikcí, stabilní intonací a srozumitelností i v těch nejhlubších polohách.
Kontrastem k Hanzlíkovu uchopení jevištních děl byla 17. června dvojice gratulačních serenat Johanna Heinricha Schmelzera v režii Rocca a hudebním nastudování orchestru složeného z členů souborů Ensemble Damian, Arte Dei Suonatori (Polsko), Solamente Naturali (Slovenská republika) a Sonatores Panoniae (Maďarsko). V sólových rolích vystoupili pěvci z University of North Texas Bree Nichols, Megan Koch, Josefina Maldonado, Jason Nichols a T. Hastings Reeves. Režisér uchopil barokní díla spíše moderním způsobem, a přestože byly postavy nepochybně svázány s původním dobovým étosem, snažil se režisér nabídnout současnější pohled na panovnické oslavy. Prvním dílem večera bylo Le Veglie ossenquiose zkomponované Schmelzerem k narozeninám Leopolda I. Příběh díla sestává pouze z rozhovorů alegorických postav Štěstěny, Ctnosti, Jásotu, Potěšení a Nočního ticha. Zatímco Noční ticho se nerudně probouzí vlivem bujarých oslav, zbytek zpěváků přesvědčuje svého druha, aby spolu pokračovali v radovánkách, neboť se oslavují narozeniny Leopolda I. V této jednoduché premise není příliš prostoru pro výraznější scénickou práci a Rocc se v mnoha případech o násilné dění na scéně ani nesnažil. Většina akce sestávala z posedávání na židlích před červenou oponou a občasných pěveckých výstupů z horních pater konviktu (škoda, že jich nebylo víc!). Výjimkou byly také drobné šarvátky s rozmarnou Štěstěnou, které mohly někomu přijít nepatřičné, jinému zase stěží postřehnutelné. Na hudební nastudování tak jako tak velký vliv neměly. Zpěváci překvapili jasností a civilností hlasů, obě sopranistky Bree Nichols a Megan Koch pokrývaly trochu jinou část barevného spektra lidského hlasu a nejvíce se to projevilo při duetech, které nepostrádaly kulatou měkkou sladkost i jasnější a průraznější břitkost. Místy se však zdálo, že se Bree Nichols drží zpátky a to především ve vyšších polohách. Plnou barvou se pyšnila mezzosopranistka Josefina Maldonado, která ovšem v hlubších místech bojovala s drsnějším výrazem, což se projevilo především u větších melodických skoků. Perfektní výkon však předvedl basbarytonista T. Hastings Reeves, jehož plný a bohatý hlas zůstával stále intonačně stabilní, a to i ve skutečně hlubokých polohách. Postavy, které ztvárnil, navíc podepřel vhodnou prací s výrazem hlasu.
V případě druhého Schmelzerova díla Die sieben Alter stimben zu samben určeného k narozeninovým oslavám arcivévodkyně Marie Antonie se Rocc odhodlal k výraznějšímu scénickému uchopení. Jednotlivé alegorické postavy tentokrát interagují přímo na scéně, hrají si s vévodkyní a vůbec se snaží o srozumitelnou jevištní akci, byť stále v rámci relativní civilnosti. Umělecká vedoucí Veronika Manová uvádí v textu programu, že se dílo nedochovalo celé a přes její snahu dokomponovat některé chybějící části schází dílu pěvecké ritornely ve větším obsazení, které by vhodně oddělily jednotlivé sólové výstupy. Po čase začíná inscenace stagnovat a právě malá diverzita jednotlivých částí je v tomto směru negativem, které musí vyvažovat solidní pěvecké výkony i kvalitní nastudování orchestru.
Olomoucké barokní slavnosti dávají jasně na srozuměnou, že ačkoliv koncertní programy mnoha hudebních těles plní světoznámá jména milovaných skladatelů, v hudebních archivech a šlechtických sbírkách stále čeká množství překrásné a stejně pozoruhodné hudby, na kterou by bylo škoda dále zapomínat.
