Ve čtvrtek 13. dubna 2017 proběhl v brněnském kostele Nanebevzetí Panny Marie další z řady koncertů Velikonočního festivalu duchovní hudby. Sepolkro Abgesungene Betrachtungen (Zpívaná rozjímání) Františka Antonína Míči zaznělo v provedení Barokního orchestru Pražské konzervatoře pod taktovkou Jakuba Kydlíčka. Sopranistka Zuzana Kopřivová se ujala role Duše, altistka Marie Svobodová role Outrpnosti, tenorista Lukáš Sidorják role Hříšníka a basista Jakub Ošmera představil postavu Krista.
Barokní orchestr Pražské konzervatoře je poměrně mladé těleso, založené roku 2012 ředitelem školy Pavlem Trojanem za účelem poskytnout studentům vzdělání v repertoáru a stylu interpretace předklasické hudby. Jedná se o teprve druhý soubor v novodobé historii, který uvedl Míčovo sepolkro.
Zatímco u většiny hudebních produkcí odehrávajících se v chrámu Nanebevzetí Panny Marie bývá kostel osvícen, v případě Zpívaných rozjímání zůstaly prostory zahaleny do intimnějšího hávu. Podobně jako u Bran Jeruzaléma se i zde jednalo o správné rozhodnutí. Bohaté prostory kostela, jakkoliv půvabné by se snad mohly zdát, se svým zdobným charakterem příliš k alegorickému dílu nehodí. Nevelký barokní orchestr svým komorním obsazením pak ideálně zapadl do tohoto prostoru.
Přihlédneme-li k faktu, že se jedná o studenty konzervatoře, kteří jsou teprve na samém počátku svých uměleckých kariér, nemůžeme hodnotit výkony orchestru i sólistů jinak než jako úctyhodné. Zřejmé bylo také propojení orchestru s dirigentem Jakubem Kydlíčkem a neskrývaná radost ze hry celému provedení přidávala vítaný a hřejivý lidský rozměr. Neboť radost ze hry není pouze vidět, ale v konečném důsledku hlavně slyšet. Jistěže i zde se objevovaly chybky, nepřesné nástupy, nedokonalá intonace, drobné rytmické nesrovnalosti mezi skupinou smyčců a basa continua, ale s přihlédnutím k výše zmíněné chemii a vzhledem ke stále se ještě rozvíjejícím se instrumentalistům, bylo provedení podstatně organičtější a lidštější než sterilní provedení leckterých profesionálních orchestrů. Sólisté v případě brněnského provedení byli jiní než ti, kteří byli uváděni v programu. (Velmi však potěšil v programu uvedený český dobový překlad libreta.) Místo Radky Dolečkové vystoupila Zuzana Kopřivová, Kateřina Oplová byla zastoupena Marií Svobodovou, tenor Jan Bochňák byl nahrazen Lukášem Sidorjákem a bas Jan Líkař Jakubem Ošmerou. Patrně nejvýraznější a technicky nejdokonalejší byl přednes sopranistky Zuzany Kopřivové. Kopřivová intonačně zvládla i ty nejvyšší tóny. Od úplné dokonalosti ji dělila jen nepatrná rozdílnost projevu v nejvyšších polohách, kde tóny působily mírně ostře v kontrastu s něžnějším projevem v nižších polohách. Vyrovnaným projevem se prezentovala také Marie Svobodová v roli Outrpnosti. Svobodová neměla problémy ani s místy náročnější intonací. Hlasovou indispozicí však patrně trpěl tenorista Lukáš Sidorják, který přestože do výkonu dával velké množství snahy, byl zřetelně omezený především ve vyšším rejstříku a u náročnějších pasáží. Není bezpředmětné také poznamenat, že Míča sám byl výborným tenoristou a spoustu náročných koloratur psal takříkajíc sobě na tělo. Výtečný byl také Jakubem Ošmerou ztvárněný Ježíš. Jeho hlas zůstával díky dobré artikulaci čitelný v nejnižších polohách. Jediné nedostatky se projevovaly při rychlých koloraturních bězích, které nebyly zcela intonačně přesné a trpěly drobnou zastřeností.
Veškerá výše zmíněná kritika poukazuje pouze na drobné technické a interpretační nedostatky, které se ztrácejí s ohledem na mládí interpretů, nelehkou úlohu sólistů, a především s ohledem na živou radost z muzicírování, která byla přítomna po celou dobu koncertu. Nechci tím samozřejmě tvrdit, že provedení může být nedobré, hlavně však že jsme se při něm dobře bavili. Pokud však hudebníci s dirigentem sdílejí tuto pozitivní chemii, zcela určitě se to pozitivně projeví na výsledku. Tohle je ostatně i případ koncertu Barokního orchestru Pražské konzervatoře.
