Ve dnech 26. a 27. ledna zazněly v prostorách Janáčkova divadla v Brně dvě mimořádné a zřídkakdy hrané skladby českých autorů – kantáta Dido Jana Nováka a symfonická báseň Zrání Josefa Suka. První večer byl zaznamenán Českým rozhlasem pro vysílání Evropské vysílací unie (EBU).
Kantáta Dido na Vergiliovy verše ze IV. Knihy Aeneidy pro vypravěče, mezzosoprán, mužský sbor a orchestr Jana Nováka vznikla v roce 1967, rok před skladatelovým odchodem do exilu. Rozhodnutí to nebylo jednoduché, Novák měl v Čechách v té době pověst renomovaného a zkušeného autora, včetně práce pro významné filmové režiséry a přežít začátky v cizí zemi, najít uplatnění, nebylo jednoduché. Velmi mu pomohli Rafael Kubelík a filolog Wilfried Stroh, obdivující Novákovo nadšení a vášeň pro latinu. Novák totiž komponoval na latinské texty, latinu ovládal slovně i písemně, dokonce v ní skládal vlastní básně v antických metrech a zabýval se též překlady. Vědomě se tak hlásil k hodnotám antické kultury, humanismu a křesťanství. Je autorem teoretického spisu Musica poetica Latina, v němž studuje pravidla zhudebňování latiny. A dovolí si zde dokonce kritizovat své světové kolegy komponisty za to, jak nešetrně s tímto jazykem zacházejí. Původní, měkkou výslovnost latiny použil Novák i v kantátě Dido, jež byla věnována stému výročí oslav založení Klasického gymnázia v Brně. Intrika bohyň Juno a Venuše svede dohromady kartaginskou královnu Dido a trójského hrdinu Aenea. Jejich příběh ale končí jak jinak než tragicky – Didoninou smrtí. Mužský sbor v kantátě plní roli antického chóru. Úlohy vypravěče se ten večer ujal stále neuvěřitelně svěží a vynikající pěvec Richard Novák, skladatelův bratranec. Dido je ve své až archaicky působící hudbě časově menší forma antické tragédie, v její hloubce, plnokrevné, velmi divadelní a tragické hudbě. Světového úspěchu se této skladbě dostalo zásluhou nahrávky s Rafaelem Kubelíkem, orchestrem a sborem Bavorského rozhlasu a Marilyn Schmiege jako Dido. V Brně sólový part Dido vřele, s hloubkou, vášněmi i lyrikou přednesla i typově vynikající, krásná, důstojná a vznešená Marlene Lichtenberg.
Symfonická báseň Zrání Josefa Suka vznikala v letech 1912-1917 a je součástí tetralogie symfonických kusů. Je jakousi reflexí skladatelova života, popisuje citové stavy a zrání jeho osobnosti. Skladba je po interpretační stránce nesmírně náročná. Je kompendiem Sukova skladatelského i lidského vývoje, do detailu propracovaným mistrovským dílem české hudební literatury. Klobouk dolů před Filharmonií Brno a dirigentem Stefanem Veselkou, kteří, jak předpokládám, měli na obě náročná díla obvyklý počet zkoušek – tedy zejména v případě Zrání nedostačující.
Takto dramaturgicky postavené koncerty v tak výborné interpretaci posouvají orchestr do řad evropských těles, o čemž kromě dlouhotrvajícího potlesku mj. svědčí i rozhlasový záznam.
