Jedna světová a jedna česká premiéra: takto ambiciózně se Orchestr BERG po létě vrátil na koncertní pódia. Těleso pod vedením Petra Vrábela uvedlo skladby Trans-polypnoe Jakuba Rataje a Bhakti britského autora Jonathana Harveyho. Za pojítko obou kompozic přitom lze považovat fokus na různé procesy a stavy lidského těla a mysli.
Koncert se uskutečnil 4. září v pražském Klubu Roxy a k sestavě Orchestru BERG se zde přidali i členové pražského smyčcového kvarteta Fama Q. Na rozdíl od mnoha jiných produkcí orchestru, které jsou často laděny multimediálně nebo jsou například ozvláštněny světelnými efekty, si tentokrát BERG vystačil víceméně „pouze“ s hudbou. A právě včera se to mimořádně hodilo. Zvláště v případě Bhakti se totiž jedná o velmi komplexní dílo, jež vyžaduje maximální soustředění hráčů i publika. O to víc pak mrzí, že zrovna posluchači provedení několikrát výrazně narušili.
Jako první jsme v premiéře slyšeli opus mladého českého skladatele Jakuba Rataje. S Orchestrem BERG Rataj spolupracoval již víckrát, bylo tedy na místě předpokládat, že jeho hudbě bude soubor dobře rozumět. Trans-polypnoe je nepříliš dlouhá kompozice pro třináct nástrojů, ve které se autor inspiruje jedním z nejzákladnějších dějů v těle člověka – nádechem. Tento druh inspirace přitom Ratajovi není nijak cizí, k různým fyziologickým projevům obrací svou pozornost velmi často.
Když se trochu zamyslíme, zjistíme, že dech je s hudbou propojen často velmi úzce. Nemluvě o pěvcích a dechařích se s pojmem nádech setkáváme u frázování a artikulace, říkáme, že hudba musí dýchat a v neposlední řadě, nápadem hudebně vyjádřit proces dýchání již přišla řada skladatelů. Mnohokrát se však jedná o až triviální, popisnou snahu zachytit zejména intonační křivku nádechu a výdechu. Ratajův postup se mi v tomto ohledu jeví jako přesný opak. Nádech jakoby zkoumal zevnitř – jeho tvar, průběh, začátek, konec. Díky tomuto přístupu je Trans-polypnoe velmi přirozený opus, „samozřejmá“ skladba, ve které autor jasně ukazuje, jak zevrubně daný jev zná, jak o něm smýšlí. V kompozici lze slyšet výraznější, konkrétní impulzy a jejich doznívání a tyto drobné, až fragmentárně působící fráze střídá skladatel s delšími, zřetelně melodickými liniemi převážně ve smyčcových nástrojích. Tektonicky je skladba vystavěna tak, jak Rataj naznačuje již jejím názvem. „Polypnoe“ totiž znamená „zrychlené dýchání“. Kompozici tedy graduje k jejímu konci, impulzy jsou postupně častější, dění houstne a nabírá na síle.
Nejvýznamnější část odkazu Jonathana Harveyho (1939-2012) tvoří bezpochyby kompozice elektroakustické, respektive ty, ve kterých s elektronikou (elektronickou stopou) nějakým způsobem pracuje. Velké množství z těchto děl přitom vznikalo ve spolupráci s výzkumným ústavem Pierra Bouleze IRCAM – to je i případ díla Bhakti. Ve skladbě pro ansámbl a elektronickou stopu se projevuje Harveyho zájem o východní náboženství a filozofie. „Bhakti“ je totiž budhistický termín pro oddanost Bohu, jež vede k transformaci, k nirváně. Téměř hodinová kompozice je rozčleněna do dvanácti rozmanitých částí; s každou částí je pak spojena citace ze starých hymnických textů, rgvéd.
Navzdory tomu, že dílo vzniklo již v roce 1982 zaznělo v Česku poprvé až včera. Považuji za celkem zajímavé, jak autor spojil prostředky moderní doby s prastarými duchovními texty. Také samotné užití elektroniky je pozoruhodné. Harvey s elektronikou nepracuje ani tak kvůli vytvoření nových zvuků, spíše se snaží oba elementy, stopu a ansámbl, co nejvíc sblížit a živě produkovanou hudbu elektronikou spíše podpořit, rozšířit. Zásluhou toho vzniklo několik nevšedních momentů, kdy se celý prostor díky stopě odrazu jevil zcela odlišně. Musím však říct, že se mě provedení nedotklo až tak, jak jsem očekávala. Možná, že jsem jen nebyla v ideálním rozpoložení, měla jsem však dojem, jako by orchestr trochu ztrácel nit a zvláště části, ve kterých skladatel k sobě staví mnoho kontrastních prvků, působily trochu chaoticky. Tělesu se navíc sice podařilo vytvořit několik velmi spirituálních, neobyčejně elektrizujících chvil, mnohé z nich však znehodnocovaly rušivé zvuky okolí, šepot nebo další neadekvátní reakce publika. Obecně však lze říct, že se Orchestru BERG podařilo toto náročné dílo uvést na dobré úrovni a celý večer byl dalším důkazem toho, jak záslužnou práci soubor na poli soudobé hudby BERG odvádí – i když s ním již mám možná i magičtější zážitky.
