Letní operní festival Zvolenské hry zámecké na nádvoří zámku, jež se na sklonku června uskutečnily po jednatřicáté, jsou jednoznačně festivalem pěveckým. Kromě zahraničních zpěváků, z nichž v minulosti mnozí přicházeli do Zvolena z italské Verony (sopranistky Colalillo, Theodossoiu, Taigi, tenorista Malagnini, barytonisté Gavanelli a Guelfi a další), se zde také prezentovala mnohá díla v slovenských premiérách (sedm premiér Verdiho raných děl, tři premiéry tragických oper Donizettiho, Belliniho Puritánů a Mercadanteho opery Il giuramento). Tak jako v posledních ročnících i letos festival ležel na bedrech Banskobystrické státní opery . Ta zde premiérovala Donizettiho Lindu di Chamounix a vloni uvedla (se zahraničními sólisty) inscenaci Traviaty, v březnu pak premiérově Mascagniho neznámou operu Silvano.
Kromě operních představení se opět konal koncert „Mladost na zámku“, v kterém se představili začínající operní pěvci. Letos to byli studentky zpěvu bratislavské konzervatoře Jana Kohutová a Alena Kropáčková a mladý tenorista banskobystrického souboru Michal Hýroš . Před lety se v tomto programu představily dvě další pěvecké naděje, které teď vystoupily v Donizettiho Lindě di Chamounix . Objevem inscenace byl jevištní debut mezzosopranistky Judity Nagyové zpívající roli Pierotta ušlechtile, suverénně a s nádhernou barvou hlasu, zkušenější koloraturka Martina Masaryková byla poněkud příliš lyrickou Lindou. Celé banskobystrické nastudování díla se vyznačovalo vyrovnanými výkony sólistů (vzpomeňme ješte alespoň barytonistu Martina Popoviče s vroucí kantilénou a bezpečnou vysokou polohou a tenoristu Dušana Šimona respektujícího donizettiovský styl), dobrým výkonem sboru (sbormistryně Iveta Popovičová ) a zajímavým režijním debutem v Innsbrucku působící Barbary Klimové (dcery Edity Gruberové, přítomné na představení) – tuto Donizettiho operu je snad ještě težší smysluplně režírovat než zazpívat.
Banskobystrická Traviata je dílem italské režisérky Grazie Pulvirenti a dirigenta Igora Bully . V minulém roce její premiéra zklamala především pěvecky (díky dvojici málo přínosných italských zpěváků), teď uspokojila podstatně více. Zasloužili se o to zatím lyrický tenorista Petr Berger jako Alfréd, spolehlivý domácí interpret jeho otce barytonista Zoltán Vongrej, jehož hlas zněl místy příliš tenorově, a ukrajinská sopranistka Victoria Loukianetz jako Violetta, i když od zpěvačky, která má za sebou vystoupení ve Vídeňské státní opeře, v Opera Batille, Covent Garden a Met, by se dalo čekat i více. K opravdu světovým parametrům ji chyběla poutavější barva a nosnější tón ve střední poloze a poněkud únavně působilo soustavné fortissimo v útocích na vysoké tóny. Na jevištní působivosti inscenace měla zásluhu jednoduchá scéna Chorvata Darka Petroviče skládající se z panelů s reprodukcemi slavných malířů od Maneta po Picassa.
Z různorodé Mascagniho tvorby má Silvano (premiérován v roce 1895) snad nejblíže k jeho Sedláku kavalíru, a to jak v příběhu, tak hudebně. Nemá ovšem taková efektní hudební čísla jako neznámější skladatelova opera, která je též jevištně ucelenějším dílem. Zde hudební krásou zaujmou především výstupy Matildy, lyrické vstupy sboru, melodické intermezzo a finále obou dějství. Režisérce Andrey Hlinkové , která se etablovala na všech třech slovenských operních jevištích, se příběh jihoitalských rybářů zdál asi příliš jednoduchým. Pomohla si tak, jak se to občas dělá s Bizetovou Carmen (inscenuje ho jako retrospektivu událostí) nebo jako v bratislavské inscenaci Straussovy Ariadny na Naxu (jako sen hlavní postavy), přičemž (i kvůli zmatenému kostýmování ženské části sboru) dochází k rozporu mezi ryze veristickou podstatou jedněch a výrazně stylizovanou povahou druhých výjevů. Kompenzovala to tím, že ve finále díla nechala umřít nejenom milence Renza, ale také Matildu a Silvana. Hudebně inscenace plně uspokojila především díky vpravdě veristickému zpěvu Arménky Anny Ryan , ve zvlášť náročné, ale ne příliš vděčné titulní úloze zaujal dříve rossiniovský, teď mascagniovský tenor Maurizia Comenciniho v průrazných vyšších středech, méně v extrémních výškách s ne příliš líbeznou barvou hlasu.
Uměleckým vrcholem festivalu bylo úvodní koncertantní nastudování Belliniho Normy , v které dirigent Marian Vach dokázal, že mu je blízký nejenom verismus, ale i belcantová italská opera (na festivalu dirigoval Mascagniho, Donizettiho i Belliniho). Z mezinárodního obsazení byla z velkých operních jevišť nejznámější Američanka Susan Neves . Umělecky již sice překročila svůj zenit, ale jisté nedostatky v interpretaci dokáže překrýt skvělou rutinou a dramatickým pojetím partu, které má blíže ke koncepci Normy Callasové, než k virtuóznímu pojetí Gruberové. Méně známá italská mezzosopranistka Laura Brioli byla z kvarteta sólistů technicky nejdokonalejší a přes menší přitažlivost materiálu dosáhla ideální barevné tónové jednoty ve všech polohách. Hlavní doménou jejího krajana Renza Zuliana byla působivá vysoká poloha tenorového partu a spíše dramatická, než vroucně líbivá koncepce interpretace. O výkonu basisty Danila Rigosy stačí poznamenat, že zpíval Orovesta kultivovaně. Přestože celkově tento festivalový večer znatelně zaostal za skvělou interpretací Verdiho Lombarďanů v roce 2007 nebo Verdiho Masnadierů v minulém roce, pro slovenské publikum byl příkladnou ukázkou vysoké pěvecké úrovně. S kvalitou interpretace jednotlivých produkcí bohužel nedrželo krok počasí, které přinutilo organizátory přemisťovat program do prostor zvolenské činohry, čímž se neochudil akustický dojem jako spíše celková atmosféra operních představení a ze Zvolenských her zámeckých se staly jenom operní zvolenské večery.
