Letošní Zvolenské hry zámecké (23. 6. – 2. 7.) měly opět vysokou interpretační úroveň. Platí to zejména o koncertním provedení Donizettiho opery Poliuto ve slovenské premiéře, ale v značné míře také o závěrečném představení Verdiho Nabucca . Obě produkce nastudoval slovenský specialista na předverdiovský a verdiovský italský repertoár Marian Vach , který se takto profiluje již druhé desetiletí. Kromě znalosti stylu je jeho chloubou taky schopnost při minimu zkoušek sladit banskobystrický orchestr se zahraničními sólisty. Byť to v tomto smyslu v každém představení jednou či dvakrát zaškřípe, celek zůstává impozantní. Na slovenské poměry zcela výjimeční byli sólisté. Platí to především o interpretech Poliuta. Španělský tenorista Ignacio Encinas (ve Zvolenu již potřetí) je mistrem dramatické vysoké polohy a působí poněkud rozpačitě, jen když se pokouší zpívat v pianu. V negativní a „drsněji“ napsané roli Severa nadchl objemným a barevným hlasem Vittorio Vitelli v interpretaci vzdáleně připomínající Renata Brusona. Skvělá byla mladá sopranistka Clara Polito , která se specializuje na role z Belliniho a Donizettiho oper. Ukázala velkou suverenitu v koloraturách, ale zaujala také poutavým zabarvením; její hlas díky „zábalu“ nikdy nepůsobil ostře. V Nabuccovi měl být největší hvězdou barytonista Alberto Gazale. Po jeho odřeknutí na poslední chvíli jej zastoupil (pochopitelně nikoliv plnohodnotně) 73letý Walter Donati se světlejší barvou hlasu a ještě překvapující suverenitou projevu. Enrico Giuseppe Iori ještě nepatří k první garnituře italských basistů. Jeho výkon byl však kvalitní, zejména v první a třetí árií Zachariáše, tmavší bas měl dramatický náboj i charakteristiku pravého basso cantante. Po odřeknutí Gazaleho byla hlavním trumfem posledního večera Jano Tamar , letošní pařížská Tosca, jistá ve vysoké poloze a krkolomných bězích, mnohotvárná v interpretaci, střídající agresívní forte s působivými piany a herecky příkladně ztotožněná s postavou Abigail.
Program festivalu osvěžilo vystoupení Krakovské opery s Pucciniho Toskou (29. 6.) v duchaplné režii v Polsku působícího Slováka Lacy Adamika a s kvalitní představitelkou titulní role Magdalenou Barylak . Jen slavnou Vissi d‘arte ji trochu pokazil dirigent Andrzej Straszynski extrémně pomalým tempem. Kromě výšek byl slabší tenorista Tomas Kuk a zklamáním byl Scarpia Przemyslawa Fireka , jenž neznal legato a více parlandoval než zpíval. Nelze opomenout zdařilou inscenaci Pucciniho Madame Butterfly (27. 6.), kterou v březnu v Banské Bystrici režijně nastudovala dcera Edity Gruberové Barbara Klimo . Režisérka nenásilně posunula příběh do současnosti a celé první jednání koncipovala jako „turistickou inscenaci“ pro amerického klienta. Za dirigentským pultem opět vynikl Marian Vach, kvalitní bylo trio domácích sólistů – Petr Schneider jako Goro, Zoltán Vongrej jako Konzul a zejména Michaela Šebestová , která byla i výbornou Fenenou v Nabuccovi a která se jeví jako jeden z velkých talentů posledních let. Ze dvou zahraničních sólistů obstála Kikuko Teshima jako Butterfly, avšak příjemný tenor Argentince Raúla Gabriely Iriarteho byl v objemu hlasu značně poddimenzován.
Zahajovací představení festivalu – banskobystrickou premiéru Donizettiho Nápoje lásky – jsem nestihl, ale navštívil jsem jediný koncert festivalu. Šlo o recitál slovenského tenoristy Ondřeje Šalinga , který zpívá jistě, ale bez patřičného kouzla, a maltské sopranisky Lydie Caruana , která je zkušenou interpretkou, avšak nacházející se již za svým zenitem.
Problémem tohoto zdařilého festivalu zůstává malý zájem odborné hudebně divadelní sféry o dění na zvolenském nádvoří, chladný vztah k festivalu centrálních médií a také vrtochy počasí, které letos naneštěstí znemožnily realizovat pod málo letním nebem jenom jednu, byť nezvýznamnější ze šesti uměleckých produkcí (provedení Poliuta se konalo v sále Zvolenské činohry).
