První polovina zahajovacího koncertu abonentní řady A České filharmonie (Rudolfinum, 5. října 2022) byla překvapivě krátká. Zazněla jedna jediná skladba – dvacetiminutová Rapsodie na Paganiniho téma pro klavír a orchestr op. 43 Sergeje Rachmaninova. Filharmonii vedl její šéfdirigent Semjon Byčkov, sólistou byl výborný uzbecký pianista Behzod Abduraimov. Rapsodie na Paganiniho téma je ve své podstatě řadou čtyřiadvaceti variací, jejichž tématem je poslední z Paganiniho 24 capriccií pro sólové housle op. 1. Rachmaninov byl vynikající pianista, klavírní skladby si psal přímo „na tělo“. Jeho Rapsodie na Paganiniho téma je po pianistické stránce nesmírně vděčná: nabízí klavíristům jak nespočet míst, kde se mohou blýsknout svou technikou, tak i působivé plochy nabité emocemi. Behzod Abduraimov je právě pro tento druh hudby skvěle vybavený. Jeho technika je závratná a naprosto suverénní (strhující závěr Rapsodie) a s emocemi mladý umělec nikterak nešetří (osmnáctou variaci asi nelze zahrát vemlouvavěji). Abduraimovovou velkou předností je perfektní pevný rytmus. Už v úvodních taktech introdukce bylo jasné, kdo bude v této skladbě „pánem“, a prvních sedm tónů melodie Dies irae v VII. variaci působilo dojmem, že je Abduraimov tesal ze žuly. Orchestrální složku Rapsodie vypracoval Rachmaninov velmi nápaditě. A Semjon Byčkov oprávněně vnímal orchestr ne jako pouhý doprovod, ale jako partnera rovnocenného klavíru. S partiturou doslova čaroval – nestačil jsem žasnout, kolik neotřelých, zajímavých a vtipných detailů v ní objevil. Publikum odměnilo sólistu i orchestr velkým aplausem. A Abduraimov, ač zjevně unavený, ještě přidal Chopinovo Preludium e moll op. 28/4.
Co Filharmonie „ubrala“ na stopáži v první části večera, to posluchačům víc než bohatě vynahradila po přestávce. Stopáž Šostakovičovy Symfonie č. 11 g moll op. 103, která vyplnila celou druhou část koncertu, se běžně pohybuje kolem šedesáti minut. Skladba nese podtitul „Rok 1905“ a autor v ní připomíná krvavě potlačené povstání, k němuž došlo 9. ledna roku 1905 v Petrohradě. Jednotlivé věty mají programní názvy: I. Palácové náměstí, II. 9. leden, III. Věčná památka, IV. Zvonění na poplach, a Šostakovič v nich cituje staré ruské revoluční písně. Symfonie měla premiéru v roce 1957, přičemž se nedá vyloučit, že v ní skladatel skrytě reagoval na revoluční události v Maďarsku. A víceznačnost tohoto díla potvrzují i vlastní slova Šostakovičova, který o této symfonii řekl, že „hovoří o lidu, jenž přestal věřit, protože kalich zločinů přetekl“. Skladba klade velké nároky na interprety i na posluchače – a Byčkovovi se podařilo udržet tah i napětí od prvního do posledního tónu. Věděl naprosto přesně, co chce, a orchestr mu splnil doslova každé přání. Pianissima v první větě zněla až přízračně, při úžasných gradacích ve II. a III. větě jsem měl pocit, že mi nebude stačit dech, při „střelbě“ bicích nástrojů mrazilo v zádech a zvony (umístěné na varhanní empoře) v dramatickém závěru finální věty už jako by dokonce oznamovaly konec světa. Publikum ocenilo hráče a dirigenta velkolepými ovacemi vstoje. A byly to ovace víc než zasloužené – pana Byčkova jsem nikdy neviděl tak vyčerpaného, jako byl tento večer.
