Ostravské centrum nové hudby není místem, kde by se plánovaly „přiměřené“ nebo „skromné“ události. Většina toho, co tým kolem Petra Kotíka kuje, jde v různých ohledech nad zdejší poměry. A nejinak tomu bylo i v sobotu 19. listopadu, kdy v pražském Foru Karlín zazněl program nazvaný Space & Sound s podtitulem Hudba pro tři orchestry. Spojené týmy Ostravské bandy a Janáčkovy filharmonie Ostrava provedly stejný program, jímž zahájily loňské Ostravské dny nové hudby v tamním Trojhalí. Hlavním tahákem byla skladba Karlheinze Stockhausena Gruppen z let 1955–1957, první dílo systematicky pracující s prostorovým uspořádáním hudby.
Prvním drobným pozitivem večera bylo zjištění, že v programu jsou uvedeny časy jednotlivých skladeb. Zvlášť u soudobé hudby, jejíž autoři jsou schopni se rozmáchnout k neobvyklým délkám, je tak nějak uklidňující vědět, na jak dlouhý kus se vnitřně připravit. O něco méně příjemné bylo odhalení, že v protáhlém sále nebylo možné tři pódia rozmístit kolem publika a že dva postranní orchestry byly proti prostřednímu jen lehce posunuté. Prostorový účinek tím byl pochopitelně limitován, ale ve výsledku se ukázalo, že ne tak výrazně, jak jsem se zpočátku obával.
Úvod patřil skladbě Three Petals (2014) Phila Niblocka, stálého návštěvníka Ostravských dnů. Niblock vytváří hudbu vlastně neustále stejným způsobem, mění jen zvukový materiál. Navzdory tomu nepůsobí nudně či sebevykrádačsky a vždy dokáže uhranout. Dlouhé tóny, které se postupně přelaďovaly a rozlaďovaly, nás od prvních vteřin obalily hutnou polevou, z níž jsme okouzleně vylezli po necelé půlhodině. Podobně jako na modrých plátnech Yvese Kleina nevnímáme tvary nebo odstíny, v Niblockově skladbě jsme se nesoustředili na melodie nebo rytmy (žádné tam nebyly), ale vpíjeli jsme se do samotné esence orchestrálního zvuku.
Autorem následující skladby beautiful to me. ah (2014) byl Jacek Sotomski, jeden z těch mladých, kteří prošli institutem Ostravských dnů. Sólový akordeon (Milan Osadský) v čele, dvě menší smyčcové skupiny na vzdálených okrajích, elektronika poletující po celém sále. A název vypůjčený z pornofilmu. Posluchač mohl spekulovat, zda akordeonový part svou udýchanou dramatičností nějak reflektuje dění v dotyčném snímku, ale navzdory technické náročnosti (jíž interpreti dostáli se ctí) bylo zajímavých jen několik částí postavených na agresivních elektronických zvucích.
První třetinu večera uzavřely Variace pro tři orchestry Petra Kotíka (2003–2005), v nichž si autor pohrává s různou mírou koordinace a nezávislosti nástrojových skupin. V některých místech se také vrací ke své starší tvorbě skrze variace na dílo Many Many Women. Právě tyto pasáže upomínající na dobu, kdy hudba Petra Kotíka pracovala se záměrně radikálně jednoduchým materiálem, byly v půlhodinové skladbě tím nejpůsobivějším. Možná zapracovala i únava po předchozích dvou kusech, ale komplexnější pasáže najednou trochu splývaly dohromady.
Po první přestávce následovalo doučování z klíčových kapitol hudební historie. Stockhausenovy orchestrální Gruppen a elektronický Gesang der Jünglinge jsou zmiňovány v každém přehledu dějin hudby 20. století, ale slyšet je tak, jak autor zamýšlel, tedy rozpohybované v prostoru, se poštěstí jen vzácně. Navzdory svému stáří zněl Gesang der Jünglinge monumentálně a vytvořil zvukový obraz ohnivé pece z biblického příběhu, jenž autora inspiroval. Elektronicky generované zvuky i všelijak modifikovaný chlapecký hlas kroužily kolem našich hlav a prostor využívaly skutečně důsledně. Následující Gruppen, které vznikly ve stejné době, se stáhly do omezenějšího prostoru, ale pocit tří oddělených orchestrů zůstal. Z perspektivy posluchače to není hudba, do níž by bylo snadné proniknout. Principy ovládající její strukturu jsou natolik komplexní, že je bez důkladné analýzy neodhalíme, ale po nějaké době do sebe proměnlivé rytmy a shluky tónů začnou zapadat a vytvářet zvukové kontinuum. To pak v některých místech vede k až extatickým vrcholům, jako když si krátce před koncem začnou žesťové sekce všech tří orchestrů přeposílat zvučné plochy.
Po druhé pauze se ke spojeným orchestrům přidal klavírista Daan Vandewalle a Hornická kapela ze Stonavy, aby společně provedli Atlas Eclipticalis (1961) a Winter Music (1957) Johna Cage. Jak předeslal Petr Kotík, zdánlivá anarchie umožňovala Cageovi dosáhnout toho, že se zvuky, tóny i ticho k sobě poskládají nepředvídatelným a zároveň přirozeným způsobem. V obou Cageových skladbách nemá smysl hledat emoce, jaké si většinou do hudby promítáme. Je to spíše jako dívat se na hvězdy, jimž je také jedno, zda se pod nimi romanticky zasníme. Do tohoto neosobního zvukového dění dvakrát vstoupila hornická kapela se svým typickým repertoárem. Říznými rytmy a melodiemi Cageovu hudbu snadno překryla. Co se mohlo zdát jako samoúčelná schválnost ovšem mělo fascinující účinky. Jednak bylo kouzelně groteskní sledovat orchestrální hráče věnující se soustředěně svým partům, aniž by byli slyšet. Jednak navzdory přehlušení se jejich tóny stále vznášely v prostoru a po utichnutí dechovky prostě pokračovaly v existenci. Zůstaneme-li u srovnávání s oblohou; jako by skrz hvězdné nebe proletělo tryskové letadlo. Dva světy se z pohledu pozorovatele protnuly, ale hvězdám to je jedno.
Na přelomu 19. a 20. století se zdálo, že v symfoniích Gustava Mahlera orchestr dosáhl svých nejzazších možností. Večer s hudbou pro tři orchestry ukázal, jaké netušené možnosti se od té doby otevřely pro toto zvukové médium a symbol evropské umělecké hudby. Šlo nejen o rozprostření zvuku do prostoru, ale i o možnosti synchronizace a vztahu mezi dirigentem a hráči. V Niblockovi nebo Cageovi Petr Kotík fungoval jako oživlá časomíra, jindy spolu s ním Johannes Kalitzke a Rolf Gupta dirigovali každý svůj orchestr a zároveň reagovali jeden na druhého. Publikum, které strávilo v karlínském sále ty bezmála čtyři hodiny, bylo odměněno zážitkem, který se nedostavuje příliš často.
