Přicházejíce do dvorany Českého muzea hudby, obestírá nás – ještě před hodinou začátku koncertu – jakási podprahová zvuková aura, elektronický opar, ale i akustické motivky či tóny, hudebníci se svými nástroji dekorativně postávají na ochozech nebo přecházejí, mizí a zase se objevují v průhledech na schodiště, občas se hudební kulisa vzedme ke krátkému jazzovému jamíčku. Informaci o programu – třídílném cyklu Fausta Romitelliho Professor Bad Trip – dostáváme z éteru, všechno je tak jiné, že když koncert skutečně začne, necháváme Petera Vrábela přijít v tichu, do něhož zůstáváme pohrouženi až do konce.
Orchestr Berg zahájil 7. března svou už 16. sezonu a jak je jeho zvykem, nabídl opět zážitek nečekaný a jedinečný. Fausto Romitelli je italský skladatel, jehož odkaz je limitován jeho předčasnou smrtí ve věku 41 let v roce 2004. Studoval u Franca Donatoniho, zaujal ho Giacinto Scelsi, umělecky dozrál pod vedením Gérarda Griseye a Tristana Muraile ve Francii a zkušenostmi z IRCAMu. V současné době jsme svědky jeho čím dál intenzivnějšího druhého života v podobě častého uvádění jeho děl vynikajícími hudebníky a soubory na světových koncertních pódiích. Orchestr Berg se na tento reinkarnační proces napojil už před pěti lety nastudováním a uvedením Romitelliho videoopery Index of Metals a zdá se, že skladatelova poetika pro něho má stále stejně silný náboj potřebný k tomu, aby ze své vysoké laťky neslevil.
Trilogie Professor Bad Trip pochází z období 1998-2000, jednotlivé části jsou označeny „lessons“ a velmi zhruba řečeno, mají srovnatelný zvukový průběh počínaje repetitivním, lidský dech evokujícím vstupem přes změť, zdánlivý chaos, který však má pevnou strukturu, až po závěrečný útlum, po první a druhé části prolnutý – na recenzovaném koncertě – do obrazové projekce s doprovodem elektronické stopy. V titulu kompozice se Romitelli odvolává na undergroundového výtvarníka Gianlucu Lericiho, který pod touto přezdívkou vytvářel své umělecké vize, a promítá se do ní i skladatelova spřízněnost s dalším experimentátorem s drogami, francouzským spisovatelem a malířem Henrim Michauxem nebo s figurativním malířem Francisem Baconem (jeho triptychem Studie k autoportrétu). Klasické instrumentarium (housle, viola, violoncello, flétna, klarinet, klavír, bicí, v částech II a III ještě trubka) je doplněno o elektrickou kytaru a baskytaru, alternativně hráči hrají též na foukací harmoniku, ladičku nebo kazoo. V hudebním proudu dominuje obsese, neklid, nejednoznačnost. Různorodý materiál se vzpírá organizaci v celcích i v detailech, slovy autora „objekty sotva zformované se okamžitě zase roztékají“. Sluchem se těžko něčeho zachytit, a pokud se to podaří, zjistíte, že vězíte ve smyčce nebo se držíte nějaké prodlevy a proud se žene dál bez vás.
Před nelehký úkol staví partitura i dirigenta – chaos si neříká o řád, nýbrž o možnost projevit se. Obzvláště náročná je v tomto směru první část, Peter Vrábel spolehlivě provedl soubor všemi třemi. Orchestr Berg v březnové sestavě hrál skvěle a zmiňuji-li jmenovitě především Štěpána Filípka a Martina Opršála, je to proto, že amplifikované violoncello má v druhé části exponované a nesmírně efektní sólo a part bicích v této partituře dává prostě vyniknout kreativitě perkusionisty, ale výborní byli všichni.
Pro úplnost nutno zmínit, že koncert provázel light design (Pavla Beranová), složka, která nepříliš nápaditou hrou bloudivých světel a stínů tentokrát zůstala hodně vzadu za hudbou i projekcí (Dimitri Berzon).
Do jaké míry byl březnový koncert Orchestru Berg v plně obsazené dvoraně Českého muzea hudby trojtripem anebo komorní kakofonií, záleželo nepochybně na otevřenosti každého z přítomných, ale protože publikum, které chodí na bergovské koncerty, otevřené je a vítá každou novou výpravu do dosud nepoznaných zákoutí soudobé moderní hudby, ze závěrečných ovací lze soudit, že tripy rozhodně nedopadly „špatně“.
