Operní tematiku v klavírních skladbách si na letošní Dvořákově Praze zvolilo duo pianistek – legendami opředená Martha Argerich a italsko-německá umělkyně Sophie Pacini.
Neobvyklý program pro dva klavíry, v němž se mihli Mozart, Wagner a samozřejmě Franz Liszt, k němuž mají obě interpretky velmi blízko, patřil bezesporu k magickým okamžikům hudby. Už samotný vstup třiaosmdesátileté Marthy Argerich na pódium Dvořákovy síně pražského Rudolfina byl v úterý 17. září provázen jásavými pozdravy nadšeného obecenstva. Drobná paní v černých šatech s hustou hřívou šedých vlasů přistupovala ke dvěma nástrojům váhavě, s příslovečnou pokorou, která věstila svědomitost oddané služebnice hudby. Ostatně to záhy doložila svou čarovnou hrou podpořenou dokonalou klavírní technikou.
Na úvod zazněla Sonáta D dur pro dva klavíry Wolfganga Amadea Mozarta, kde se Argerich dokázala upozadit, věrně sledovala hru své mladší spoluhráčky a patrně i studentky. Patrné to bylo na trylcích ve druhé větě Andante. Zde nádherně napodobila jejich rytmický tvar podle předlohy své kolegyně a odpovídala na imitační motivy jakoby druhým altovým hlasem. Ve třetí větě uplatnily obě interpretky brilantní prstovou techniku a jejich Rondo alla Turca připomnělo nejen obléhání Vídně osmanskou armádou, ale též z té doby pocházející Mozartovu operu Únos ze serailu s pronikavou janičárskou hudbou.
Skladatel napsal tuto kompozici pod číslem 448 v Köchlově seznamu na podzim roku 1781, tedy v době stého výročí porážky tureckého vojska před branami sídelního města. Vznikla za účelem provedení na soukromé akademii v domě vídeňského dvorního rady Johanna Michaela Aurnhammera pro hostitelovu dceru Josephu, které Mozart svěřil přednes partu prvního klavíru, sám pak usedl k druhému nástroji stejně jako Martha Argerich.
Druhou část večera zahájila Sophie Pacini krátkou ukázkou z Lisztova cyklu Consolations (Útěchy), kde v akordových pasážích zapojila plastickou hru prstů se zvýrazněním jen určitých hlasů. Dlouhodobá popularita tohoto cyklu zřejmě pramení nejen z jeho křehké krásy, ale též z nižší technické náročnosti, než jaká je u Liszta obvyklá. Zde plnila funkci jakéhosi úvodu.
Na přání své poradkyně (Marthy Argerich), což ohlásila Paciniová před obecenstvem Dvořákovy síně na mikrofon, zařadila klavírní parafrázi na předehru k opeře Tannhäuser Richarda Wagnera. Publikum mohlo obdivovat bleskové pasáže, divoký vír oktáv i nápodobu sestupných ostinátních smyčců, které se objevují výrazně v orchestrální faktuře. Postupně se obecenstvo seznámilo s tématy pěvecké soutěže na Wartburgu, bezuzdnými orgiemi ve Venušině jeskyni a konečně i s pokáním Alžbětiny vroucí modlitby. Pacini prokázala, že je věrnou následnicí svého vzoru, jímž je s velkou pravděpodobností právě Argerich.
Závěr večera patřil Reminiscencím na Dona Giovanniho Wolfganga Amadea Mozartapro dva klavíry. V brilantní podobě se tu prolínají výrazné motivy z géniovy opery oper, ať jsou to komturovo zlověstné varování i sražení poživačného bonvivána do pekel, milostný duet Giovanniho s Zerlinou „Là ci darem la mano“ v rozsáhlých variacích a konečně šampaňská árie, kde legendární Argerich neztratila nic ze své pověstné klavírní virtuozity. Následovaly přídavky ve čtyřruční hře obou umělkyň z oblasti barokní a klasicistní hudby.
