Valerie Pilia, Allessandra Leo, Manuela Sanna, Roberta Locci, Valeria Parisi – zpěv, bicí, perkuse, Orlando Mascia – launeddas, sonetu, trunfa, triangulu, tamburina. Vydáno 2005. TT: 45:30. 1 CD Finisterre FTCD31.
Sardinie a Korsika, dva ostrovy ve Středozemním moři, na celém světě prosluly unikátním polyfonním mužským sborovým zpěvem, v němž každý z hlasů zpívá vlastní melodii. Tato vokální technika doposud pronikala do kontinentální Evropy sporadicky, ovšem s úspěchem mužského sboru Tenores di Bitti se situace podstatně změnila. Jejich následovníkem se pomalu stává ženský kvintet Actores Alidos vybraný Sedmi samuraji na WOMEX 2005.
Ženy ze sardinských vesnic si zpívají jako jinde na světě: ukolébavky, rozpustilosti, pohřební lamenty, pracovní písně nebo líbeznosti o oříškové babičce, zvěstovatelce nastávající zimy. Ne však v polyfonii. V tom patří Actores Alidos mezi průkopnice: „Polyfonie se na Sardinii týká pouze mužských, my si to však chtěly zkusit, vědomi si toho, že se na nás budou všichni dívat jako na něco zvláštního, umělého. Měly jsme také strach z reakce, jestli nás budou považovat za pokračovatelky tradice, i když v polyfonii, nebo za čarodějnice.“ Nic takového ovšem zatím nehrozí. Což dokládá i toto skvostné album, na němž hlasy Alessandry Leo, Roberty Locci, Valerie Parisi, Manuely Sanna a Valerie Pilii doprovází Orlando Mascia, hráč na další sardinské specifikum: dechový nástroj launeddas. Ten má velmi starý původ, sahající až kamsi do starého Egypta. Tvoří jej tři bambusové trubice (z toho dvě bordunové) a má jedinečný polyfonní zvuk podobný mečivým dudám. Dříve byl využíván hlavně k tanci, dnes, kdy prakticky zmizel z hudební scény, spíš k doprovodu polyfonních sardinských zpěváků.
Vokální pětice se soustřeďuje převážně na tradiční písničky, přepracované však do polyfonní verze, dodávající jim tak zcela nové, daleko dramatičtější, vášnivější zabarvení. Pro což existuje prosté vysvětlení: jde o bývalé divadelnice, pomáhající si při zpěvu na pódiu gesty, připomínající flamencovou teatrálnost; nepředstíranou, vždy kořeněnou potutelnými úsměvy. Něco jako: „soustřeďte se spíš na náš zpěv.“
Ponejvíc zpívají osamoceně – bez Masciova launeddas, tamburíny, sonetu (malá tahací harmonika) nebo židovské harfy – když se ale spojí, běhá mráz po zádech. Stejně tak, buší-li do bubnů. A zvuk nejjemnějších perkusí na albu? Obyčejné ošatky s pšenicí.
Vydavatel: Finisterre
Stopáž: 45:30
Body: 4 z 6
