Al Di Meola – kytary, klávesy, perkuse, dumbek, Chick Corea – klavír, Barry Miles – klavír, klávesy, marimba, Steve Gadd – bicí, John Patitucci, Victor Miranda – basa, Kornel Horvath – udo, gato drum, shaker, Gumbi Ortiz – conga, perkuse, Ernie Adams – bicí, perkuse. Vydáno: 2006. TT: 64:03. 1 CD Telarc 83649 (distribuce Classic).
Repasovaná fusion. Těžko při poslechu alba Al Di Meoly Consequence of Chaos napadne jiný termín člověka s estetickým vnímáním tvarovaným moderním jazzem a zároveň otevřeného impulsům upřímně míněné hudby mimo tyto hranice. I jeho název je příznačný – důsledky chaosu. Těžko říct, na jaký typ zmatku Meola naráží. Či na všeobecný zmatek (post) moderní doby, zmatek hudebního businessu, zmatení pojmů, popřípadě konsekvence jeho vlastního hudebního zmatku, ze kterého se snaží dostat podobně, jako se velcí improvizátoři dostávají ze svých klišé.
Al Di Meola je definicí slova virtuos a tenhle fakt nám sděluje i prostřednictvím své nejnovější desky. Tatam je ale syrovost jeho prvních a přelomových jazzrockových perel Elegant Gypsy a Splendido Hotel. Kytarista je to skvělý, komponista možná ne až tak zajímavý, ale rozhodně je pochopitelné, že chce světu sdělovat vlastní názor a hudební koncept. K jeho sdělování si přizval spoluhráče více než kompetentní – John Patitucci, Chick Corea, Steve Gadd, Barry Miles – pro fusion či pop-jazzový projekt budeme jen těžko hledat lepší interprety. I zbytek participujících hudebníků mu ostudu nedělá, někteří z nich jsou členy Meolova touring bandu a dodávají jak kapele, tak nahrávce štiplavé koření world music, chutě latinské Ameriky, Afriky i arabského světa.
Meola si jistě zaslouží vysoký kredit za snahu vytvářet jedinečnou hudbu, což se mu povětšinou i daří. Rovněž jeho kytarová hra způsobuje klesání čelistí kolegů ve zbrani. Stačí to však? Trio Rite of Strings z poloviny devadesátých let byl projekt, který dal Al Di Meolovi prostor uplatnit nápadité a přesné doprovody, invenční hru na rozmanité druhy akustických kytar, a konečně hlavně přetavit inspiraci do nosného hudebního sdělení. Jeho snaha o zmapování chaosu moderní doby pomocí laserově vypálených drážek CD disku se však jeví poněkud planou, ač Meola neváhá sáhnout k moderním vyjadřovacím prostředkům, automatického bubeníka a klávesové programování nevyjímaje. Hned prvním opusem alba posluchače těmito prostředky osloví, San Marco zhmotňuje Meolův evidentně intenzivní vztah k Benátkám v moderně střiženém hávu. Perkusivní kompozice Tao bohužel taoistický přístup k věcem příliš nezrcadlí, daleko víc vzrušení přináší Red Moon s Coreovým pianem snů.
Celé album je prakticky dokonale interpretované a velmi sofistikované, ovšem chybí mu správná dávka jazzového odéru, zemitosti, která dělá z vynikajících nahrávek ty nesmrtelné. Dokonalost interpretační doplňuje i perfektní zvuk, mix a vůbec mimořádná studiová práce. Zaryté příznivce Al Di Meoly nepochybně uspokojí, a možná i pro ně byla vyprodukována. Pro ostatní reprezentuje zajímavý mix kultur, interpretační brilanci a obdiv k práci zvukových mistrů. Sdělení hudební možná trošku pokulhává a snaží se zmíněné klady dohonit, celý proces je však možné pozorovat různou optikou. Podle volby brýlí pak i vypadá subjektivní realita.
Body: 3 z 6
