Aleksandra Kurzak – soprán, Orquestra de la Comunitat Valenciana, Omer Meir Wellber – dirigent . Text: A, I, N, P. Nahráno: 2010, Valencia. Vydáno: 2011. TT: 60:51. DDD. 1CD Decca 478 2730.
S velkou radostí se prostřednictvím profilových kompaktních disků seznamuji s hlasy zajímavých pěvců. Ještě větší radost z poslechu lze mít v momentě, kdy je možné srovnat nahrávku s živou zkušeností v divadle či koncertní síni. Polka Aleksandra Kurzak (1977) je báječná herečka a pokud se svým hlasem bude v dalších letech zacházet stejně tak, jako například na jevišti Vídeňské státní opery v minulém roce, má šanci stát se pěvkyní, na kterou se nezapomene. V případě recenzované nahrávky jí k tomu dopomáhá izraelský dirigent Omer Meir Wellber (1981), který je od roku 2011 uměleckým ředitelem Palau de les Arts Reina Sofia ve Valencii. Není pak překvapením, že právě Orquestra de la Comunitat z Valencie sopranistku doprovází na této nahrávce. K jeho zvuku a umělecké kvalitě nelze mít v případě nahrávky tohoto tipu jakýchkoliv připomínek. Dirigent svěže pracuje s Mozartem (Figarova svatba ) i J. Straussem (Netopýr), italského akcentu se mu daří docílit i u všech populárních mistrů. Aleksandra Kurzak je s jeho pojetím evidentně sžitá. Stíhá dýchat, koloratury svítí a září, je intonačně čistá, ať zpívá německy či italsky, je jí vzorově rozumět. Jak rád bych si poslech i její češtinu! Snad úplně nejvíce se mi zamlouvá jako Traviata, která je vysoce emotivní a výrazově strhující, dech bere i Gilda a Rosina. Adina v Nápoji lásky je rozkošná, vokálně dokonalá a lze jen smeknout. Laurettě bych snad vytknul pouze nerozdělení slov „sì, sì“ v „Sì, sì, ci voglio andare!, které dle mého názoru odděleně zní mnohem zajímavěji a má větší výrazový smysl, což však samozřejmě není otázkou zpěvu. Krom výborné Musetty a Elvíry z Belliniho Puritánů na albu slyšíme i velice pěkně podanou Mozartovu Zuzanku. Lucie z Lammermooru nás prozatím tolik neuchvátí, srovnávat s Natalií Dessay či Editou Gruberovou by bylo příliš odvážné a pošetilé. Krom špičkových předpokladů je ale právě čas tou věcí, kterou Aleksandra Kurzak má. Lze věřit a doufat, že se výše zmíněným dámám přiblíží více. Lahůdkou, která se dá pouštět stále dokola je Adéla z Netopýra. Po zkušenosti z této interpretace si přeji tuto operetu příště živě slyšet právě s touto pěvkyní. Poslední skladbou alba je zajímavá árie Straszny dwór z pera polského skladatele Stanislawa Moniuszka (1819-1872), kterou nám pěvkyně interpretuje bez jakýchkoliv technických problémů a zcela autenticky. Velmi zajímavá a objevná zkušenost, která byla do alba zcela trefně zařazena. Pro úplnost je třeba se krátce zmínit o italském tenoristovi Francescu Demurovi (1978), který je Aleksandře Kurzak partnerem ve scéně z Traviaty a Nápoje lásky. Na studiové nahrávce je rozdíl méně výrazný, dle mé osobní zkušenosti je však na jevišti mnohem lepším a zajímavějším hercem než pěvcem a umělecky v žádném případě nedosahuje úrovně své kolegyně. Album polské sopranistky je jednoznačně úspěchem. Žádná nafouknutá bublina, žádný povrchní nebo nepromyšlený počin. Předloženo je velké umění v podání velké umělkyně.
Body: 5 z 6
