Tatiana Melentieva – soprán, Piotr Migunov – bas, Ivan Monighetti – violoncello, Orchestr Státní Ermitáže, Lege Artis Choir, Saulius Sondeckis. Produkce: ECM. Text: A, N, R. Nahráno: 3/2006, Luteránský kostel sv. Kateřiny, Sankt Petěrburg. Vydáno: 2008. TT: 56:02. DDD. 1 CD ECM 1957 (distribuce 2 HP Production).
Obě skladby Alexandra Knaifela na této nahrávce – Lamento pro violoncello sólo a Blaženstva pro sólisty, orchestr a sbor – jsou velmi introvertní a ve zvuku velmi tichou hudbou. Hudbou, která vede k zaposlouchávání se – a přitom je taková, že se jejímu vedení lze svěřit, lze jí věřit. Autor (nar. 1943) patřil v 60. a 70. letech v Rusku mezi skladatele, kteří se hlásili k evropské hudební moderně. Od 90. let začal do své hudby častěji uvádět religiózní témata a jeho hudební řeč se hodně proměnila. Je pomalá, tichá, znepokojivá, zachycená v neuspěchaném modu vivendi, kdy si nástroje předávají hlas, až když přijde ten pravý čas a jsou na to jakoby připraveny. O jeho partiturách se říká, že mnohé z nich jsou nejen dosud neprovedeny, ale i neproveditelné. Posloucháme-li jeho Blaženstva (1996), dokážeme to docela dobře pochopit. Skladba začíná doslova z nicoty a s jejím poslechem přestává čas na téměř čtyřicet minut plynout. Je to docela odvážný ediční čin, ale na to jsme u ECM zvyklí. Blaženstva neboli Požehnání jsou psána na text ze 3. kapitoly Matoušova evangelia o blahoslavených a pro tuto nahrávku je ztvárnil Orchestr Státní Ermitáže (původně Petrohradská Camerata) pod taktovkou Sauliuse Sondeckise a Sbor Lege Artis se sbormistrem Borisem Abalianem . Sóla zpívají Tatiana Melentieva (soprán) a Piotr Migunov (bas), Ivan Monighetti hraje na klavír a na violoncello a je současně i interpretem Lamenta, které je nejspíš na disk přidáno kvůli doplnění stopáže. Není ale zařazeno zcela bez souvislostí – Knaifel studoval také hru na violoncello, jeho pedagogem byl Mstislav Rostropovič, jemuž skladatel věnoval Blaženstva – k 70. narozeninám – zatímco Lamento je věnováno památce Leonida Jakobsona, což byl slavný ruský choreograf. Lamento je staršího data (1967) a jsou v něm dobře slyšet skladatelova tehdejší východiska, přestože ji o dvacet let později podrobil revizi. Disk je na pohled nenápadný – tak jak je hudba Blaženstev na hranicích sluchu, tak je cédéčko grafickou úpravou téměř neviditelné – přesně v duchu Knaifelovy hudby a ostatně i filosofie ECM.
Body: 5 z 6
