Torleif Thedéen – violoncello, Roland Pöntinen – klavír. Produkce: Jens Braun. Text: A, N, F. Nahráno: 2003, Nybrokayen, Stockholm. Vydáno: 2007. TT: 76:12. DDD. 1 CD BIS BIS-CD-1427 (distribuce Euromusica).
Už první tóny, které se ozvou po spuštění tohoto kompaktního disku, nás zasáhnou krásou, nápaditostí, originalitou. Disk firmy BIS otevírá Schnittkeho Sonáta pro violoncello a klavír č. 1 z roku 1978. Autor se drží vcelku klasické tématické práce, logického, do značné míry tonálního harmonického plánu, s rafinovanou oscilací mezi dur a moll. Třívětá sonáta má rozvrh pomalu – rychle – pomalu, přičemž poslední věta je stejně dlouhá jako obě dvě věty předchozí. Sonáta pomalu uvadá, výrazově se propadá do stále větší temnoty. Člověk podvědomě touží po repríze některého z nádherných míst ze začátku, ale chápe, proč mu ji Schnittke nedopřeje. Symetrie nepatří do jeho stylu.
Improvizace pro sólové cello nás zaujme zejména využitím čtvrttónů. Její „bloumání“ atonálním prostorem vnímáme po předchozí mistrovsky vystavěné Sonátě skutečně jen jako improvizaci. Druhá sonáta z roku 1993 jako by vyrůstala z nekonkrétního materiálu předchozí skladby. Od druhé věty ale před námi vyrůstá skutečná sonátová stavba, byť mnohem „modernističtější“ než u první sonáty. Z amorfní hudební hmoty vystupují hrany rytmicky ostře řezaných hudebních krystalů. Navzdory stylistické vynalézavosti tu však Schnittkeho hudba vyznívá méně osobitě než v první sonátě.
Musica nostalgica byla věnována Mstislavu Rostropovičovi a jde o jakousi barokní stylovou studii, vzniklou přepracováním jedné věty ze Schnittkeho Suity ve starém slohu. Barokní hudba je vyšperkována a trochu i parodována půvabnými stylovými odbočkami. Violoncello hraje v extrémně vysokých polohách, v glissandech, harmonie jsou lehce přiostřené jako ve Stravinského Pulcinellovi. Závěrečná skladba disku, Epilog z roku 1993, využívá kromě violoncella a klavíru i „smyčky“ magnetofonového pásu s natočeným partem smíšeného sboru. Jde o několik pianissimových akordů nad basovou prodlevou, které se někdy ztrácejí ve zvuku živých nástrojů, jindy s nimi vytvářejí tonální či bitonální souzvuky. Při živém koncertu musí tento efekt – přinejmenším na začátku a v krásném závěru skladby – působit kouzelně, na nahrávce to ale zní, jako by zvukař do violoncellové sonáty omylem přimíchal soundtrack z filmu Řeka čaruje.
Největším dramaturgickým přínosem desky je tedy První sonáta, a to i díky dokonalé interpretaci. Schnittkeho děl se ujali skandinávští umělci, violoncellista Torleif Thedéen a klavírista Roland Pöntingen. Jejich výkony v technicky záludných partech jsou mistrovské, intonační jistota violoncellisty ve výškách, čtvrttónech, ve vícehlasé hře ohromující. Za zmínku stojí vynikající zvuk nahrávky. Zejména klavír zní barevně, jak se na Steinway sluší a patří.
Body: 4 z 6
