Alisa Weilerstein – violoncello, Staatskapelle Berlin, Daniel Barenboim – dirigent. Text: A, F, N. Nahráno: 4/ 2012 (Elgar), 9/2012 (Carter, Bruch – live), Philharmonie, Berlín. Vydáno: 2012. TT: 62:27. DDD. 1 CD Decca 478 2735.
Těžko hledat více kontrastní violoncellové spojení, než jsou koncerty Edwarda Elgara a Elliotta Cartera. Dva světy úspěšně sblížila Američanka Alisa Weilerstein. Hlavní téma z první věty z Elgara zná asi každý, koncert je sice technicky, výrazově a fyzicky velmi náročný, nicméně se o něj pokouší leckterý cellista; tedy doma určitě. Před padesáti lety byla ideální interpretkou koncertu Jacqueline du Pré. Alisa Weilerstein je k ní kritiky svým způsobem oprávněně přirovnávána. I ona byla k hudbě romantismu předurčena jak citově, tak technicky. Vloni jsem v pořadu Rondo na Vltavě o Du Pré napsal: „Není vždy stylová jako někteří její kolegové, ale je vždy osobitá. Možná ještě příhodnější by bylo spojení energetická bomba. Její hra vás vtáhne do hudby jako centrifuga a vy musíte poslouchat. Její muzikalita jako by neměla hranic.“ Platí to i o třicetileté Weilerstein. Jestliže například s jejím sólovým Bachem mám trochu problém, Elgar je hudbou srdce i duše. Její provedení bere dech. Navíc spolupracuje s Danielem Barenboimem , který se ke koncertu po letech vrátil. Poprvé jej dirigoval v roce 1967, kdy hrála sólový part Jacqueline du Pré. Zajímavé je, že koncert nahrál až vloni s Alisou. Snad kvůli vzpomínce na svou ženu, snad že tu desítky let nebyl nikdo, kdo by jej hrál v jeho uších stejně dobře jako Jacqueline. Mezi Weilerstein, Barenboimem a jeho orchestrem Staatskapelle Berlin (jinak orchestrem Berliner Staatsoper Unter den Linden) vzniklo úžasné propojení a výsledkem je nahrávka, která překonala legendární nahrávku Jacqueline du Pré. Je totiž technicky preciznější a při vší citové vyšinutosti má jasné mantinely a dobré proporce.
Koncert vloni odešlého Elliota Cartera, jenž se dožil biblického věku 104 let, vznikl v roce 2001, takže je prvním dílem, které Carter dokončil v novém století. Nezapře sice skladatelův mimořádný přehled v hudební historii, ale hudba je to navýsost moderní, rytmicky složitá, obtížně hratelná, kombinující rozvolněnou tonalitu s atonalitou. Citovou střídmost naplňuje cellistka intenzivní emocionalitou, dynamickou těkavostí a pečlivým propracováním detailů. Vzhledem ke vztahu Barenboima s kombinací úcty, obdivu a přátelství tipuji, že nadšením pro Cartera cellistku infikoval a producent rezignoval, když měl zajištěného Elgara a slavné jméno dirigenta. Jsem však přesvědčen, že to bylo správné rozhodnutí. Aby toho nebylo málo, obsahuje deska téměř jedenáctiminutový bonus – Kol Nidrei Maxe Brucha, variace na témata židovského původu. I tato skladba patřila mezi oblíbené skladby Jacqueline du Pré. Alisa Weilerstein ji hraje decentněji, více používá nižší dynamickou škálu, je něžnější. Zatímco u Weilerstein automaticky předpokládám, že je jí tato hudba bytostně blízká, před Maxem Bruchem vždy musím smeknout, jak se coby protestant dokonale vcítil do atmosféry židovské kultury. Lepší tečku deska mít nemohla.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
