S předmluvou Joe Lovana. Vydáno: 2007. Nakladatelství University of Michigan Press, Ann Arbor, 285 str., psáno anglicky. ISBN 978-0-472-03217-4.
Až do uplynulého roku nebylo jméno Andy Hamiltona (1957) v jazzových kruzích příliš frekventované. Z jeho životopisných dat se dovídáme, že je amatérský zpěvák a klavírista, příležitostný publicista zejména pro časopisy The Wire a Jazz Review a profesionální filozof přednášející na anglické Durham University. Není pochyb o tom, že Hamiltonova pozice ve světě jazzu se rychle změní díky jeho knize Lee Konitz: Conversations on the Improviser0s Art, která je v mnohém ohledu jedinečným průvodcem po hudbě jazzového velikána, a zároveň i studií o jazzovém tvůrčím procesu.
Většinou tu jde o obsáhlé rozhovory s Konitzem, jakož i dialogy s lidmi spojenými s jeho kariérou. V tomto ohledu je Hamilton strážcem autenticity a jeho texty poskytují zážitek už jen z toho, že víme, jak mluví a myslí protagonista knihy, ale též další, často kontrastně působící participanti jako například Wayne Shorter, Martial Solal, Ornette Coleman, Sonny Rollins, Gunther Schuller, George Russell, John Tchicai, Brad Mehldau a další.
Kapitoly jsou seřazeny chronologicky s tematickými okruhy: raný život a kariéra, formující vlivy, raní spolupracovníci – Davis, Marsh, 50. léta: Kenton a vlastní projekty a dále pak podle desetiletí (od 60. let po současnost). Ke každé kapitole napsal Hamilton výstižný, impozantně formulovaný úvod a jako moderátor rozhovorů klade někdy stručné, jindy naopak značně rozsáhlé otázky (některé jeho vstupy jsou samostatné úvahy záměrně provokující k vyhrocené odezvě). Tři kapitoly tvoří vsuvku mimo a nad rámec chronologie. Umění improvizace zaujme svým originálním pohledem samotného Konitze. Důsledně obhajuje myšlenková východiska charakteristická pro formativní éru moderního jazzu: vyzdvihuje nekompromisní vnitřní autenticitu, velikou pozornost věnuje otázce intuitivní improvizace versus předpřipravená hra („prepared playing“). Bytostně cizí mu je koncept neoklasicizmu. Důkladně rozebírá vlivy, které na něj působily, zejména se snaží autoreflexivně vymezit vztah své svébytnosti a zároveň závislosti na Charliem Parkerovi. Další včleněná kapitola pod názvem Nástroj (The Instrument ) má instruktivní charakter. Zabývá se problematikou tvorby tónu, vibrata, nátisku, intonace, rutinního cvičení. Třetí všeobecný tematický okruh tvoří pohled na repertoár a jeho koncept (The Material: Standards, Blues, and Free ).
Chronologický charakter je jenom rámcový: obsahově časová následnost nefunguje. Ústřední problematikou je cool jazz tristanovské školy. Dále čteme například stať o současnosti; hudebníci mladší generace (Osby, Mehldau, Frisell a podobně) se neustále vracejí k původnímu východisku. Na jedné straně je fascinující, jak hudba Tristana a Konitze ze 40. a 50. let je i v současnosti stále aktuální, na druhé straně neustálé opakování diskuse o polaritách cool-hot, intuice-spontaneita a podobně už někdy nejsou zajímavé svým sdělením, ale důležité se stává, kdo z jazzových velikánů kterou variantu z možných, už předtím vypověděných stereotypů si vezme za svou. Atrakcí publikace jsou vzájemná hodnocení: Konitz mluví o hudbě svých kolegů s úctou, ale někdy nekompromisně kriticky (a totéž mu oni vracejí). Mnohá z těchto sdělení jsou pro čitatele „zvenčí“ zašifrovaná. Pro znalce a nadšence moderního jazzu je to však strhující četba.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
