Angela Gheorghiu – soprán, James Valenti – tenor, Royal Philharmonic Orchestr. Marco Armiliato – dirigent. Text: A, N, F. Nahráno: Abbey Road London, duben a srpen 2010, leden 2011; Henry Wood Hall London, květen 2010; MSR Studio New York, únor 2011. Vydáno: 2011. TT: 60:40. DDD. 1 CD EMI Classics 5099908437723.
Nad nahrávkou jsem trochu v rozpacích. Kladu si otázku, zda opravdu touží zpěvačky po dalších a dalších kompilacích z operních scén, zda nemají ctižádost hledat v repertoáru něco zajímavého a neobvyklého, než aby stále soutěžily, zda zazpívají Habaneru z Carmen nebo Šperkovou árii z Fausta lépe než zpěvačky, které tato čísla mnohokrát natočily dříve (a týká se to i zpěváků). Angela Gheorghiu se snaží ukázat, že vstupuje do mezzosopránového oboru, ale stále ještě může zpívat Mimi nebo Violettu. To snad byl hlavní důvod nahrávky, kromě toho, že jí vzdává poctu Marii Callas, která tento přesah oboru zvládla také. Například Saint-Saënsovu Dalilu zpívá Angela Gheorghiu skutečně úchvatně, včetně překrásného piana (ale kdoví, zda by ho tak dokázala na jevišti), Violetta i Markétka jí stále znějí přesvědčivě, ovšem například Cherubiniho Medeu podle mého názoru zařazovat neměla; tam zní její hlas forzírovaně, rozsah je mimo možnosti, kdy hlas ještě zní hezky, a neomluví to skutečnost, že Medea byla ukrutnice – v této árii je to navíc hluboce nešťastná žena. Představovala bych si, že zpěváci světového jména a renomovaného postavení dokáží přesvědčit gramofonové firmy, aby společně nabídli něco neotřelého, nikoli věčné „favourite opera arias“, ať už pod jakýmkoli heslem. Navíc – když se stále hovoří o krizi a efektivitě – nebude to asi tak zlé, když vidíme, kolik studií a natáčecích termínů bylo pro tento snímek potřeba. A pro vydavatele bookletu: bílé písmo na starorůžovém podkladě – i kdyby byl text sebezávažnější – nejspíš nikdo číst nebude. Já alespoň (poté, co jsem povinně a pracně rozluštila nutné údaje o vzniku nahrávky) na další naprosto rezignuji.
Body: 3 z 6
