Aby posluchač sáhl po další z dlouhé řady nahrávek Händelova Mesiáše, musí k tomu mít pádný důvod. Jednak je to dílo velmi komplexní, u kterého jen málokdy všechny složky přispívají ke stoprocentnímu posluchačskému zážitku, zároveň každý z nás má již někde uloženou „tu svoji“ verzi, která mu ve střízlivém a nezaujatém hodnocení této novinky může překážet. Pár důvodů by se pro tuto nahrávku, která vznikla v lednu 2020, jistě našlo.
Především jméno berlínského sboru RIAS Kammerchor a také zvědavost, jak si vede jeho poměrně nový šéf, Justin Doyle. RIAS má na poli sborové tvorby podobnou pozici jako Berlínská filharmonie mezi orchestry. Pokud není nejlepší ve svém oboru, tak jistě jeden z nejlepších. Jeho členové jsou vesměs sóloví zpěváci, kteří v rámci vnitřní demokracie mají významnou rozhodovací pravomoc o tom, jaké projekty jsou vhodné, kdo bude dalším šéfdirigentem atd. Dalším argumentem pro poslech je také účast souboru Akademie für alte Musik, který již poměrně dlouhou dobu určuje v Německu standardy pro poučenou interpretaci barokní hudby. Spolu s anglickými sólisty, sopranistkou Julií Doyle, kontratenoristou Timem Meadem, tenoristou Thomasem Hobbsem a basistou Roderickem Williamsem, vypadá sestava na papíře velmi slibně.
Komplexnost Händlova nejznámějšího díla nespočívá jen v jeho délce a obsahové variabilitě. Neklade jen nároky na techniku a výraz sólových pěvců, skvěle sehraný orchestr a dokonale sezpívaný sbor v těžkých koloraturních pasážích. Jedná se o dílo, které v sobě nese různé stylové prvky své doby, vždyť prototyp anglického oratoria skládá Němec, který po Evropě šíří originální italskou operu a skladbu uvádí francouzskou ouverturou. To nemá být jen názvoslovný bonmot, spíše charakteristika Händlova rukopisu, který v sobě geniálně snoubí vrcholné stylové formy barokní Evropy.
[spvideo]https://www.youtube.com/watch?v=1D6wTTII-YY[/spvideo]
Zdá se mi, že Justin Doyle pojal provedení Mesiáše především jako dědic nejlepších tradic anglické sborové školy. Vybral si anglické sólisty a sbor obsadil poměrně široce; deset sopránů a ostatní hlasy po osmi. Všichni sólisté zvládají své party přesvědčivě, technicky správně, s dokonalou anglickou dikcí. Snad jen Roderick Williams se v basovém partu přílišnou teatrálností dostane občas na hranici vkusu. Všem jim ale schází ona italská kantabilita, kterou zkušený operní skladatel Händel promítl i do tohoto oratoria. Možná je to dáno i technickým aspektem nahrávky. Sólisté jsou snímáni příliš zblízka, což vytváří až příliš písňovou a intimní atmosféru, která koncepci oratoria spíše ubírá na působivosti. A to tím spíš, že sbor je nasnímán z větší dálky, a tedy i s větším prostorovým efektem.
Sborovému výkonu RIASu nelze nic moc vytknout. Možná by pro tento repertoár bylo vhodné angažovat do sboru altistu, který by zvuk celé skupiny „zaostřil“ a tím zvýraznil. A pak si myslím, že takhle velké hlasové skupiny už nemohou při nejlepší vůli a dokonalých individuálních výkonech dosáhnout dostatečné flexibility v koloraturních pasážích. Výsledkem jsou poněkud pomalejší tempa a také „bezpečnostní“ akcenty na počátcích šestnáctinových skupin běhů. Ale jinak mi nezbývá než před výkonem sboru uctivě smeknout. Orchestr celé dílo dotváří soustředěným a přesným výkonem, ve kterém mohou občas rušit příliš ostré smyčce a poněkud strojové provedení, který nedovoluje vytěžit barevné a agogické možnosti u orchestrálních částí.
Myslím, že nahrávka jako celek obstojí výborně, pokud budeme vnímat Mesiáše jako anglické dílo. Pokud ale budeme od Mesiáše chtít i prvky francouzského baroka a italské opery, bude nám v provedení Justina Doyla cosi chybět. A jsou to bohužel právě ty aspekty, které ze 150 minut dlouhého díla dělají vzrušující a zábavný posluchačský zážitek.
Julia Doyle / soprán, Tim Mead / kontratenor, Thomas Hobbs / tenor, Roderick Williams / bas, Rias Kammerchor, Akademie für alte Musik / Justin Doyle / dirigent. Nahráno: 2020. Vydáno: 2020. TT: 150:00. 1 CD Pentatone PTC 5186853.
