Anne Sofie von Otter – mezzosoprán, Brad Mehldau – klavír. Text: F, A, N. Nahráno: červen 2010, Berwald Concert Hall, Stockholm. Vydáno: 2010. TT: 30:50 + 48:28. DDD. 2 CD Naïve. V 5241.
Při setkání velkých muzikantů z rozdílných hudebních světů je vždy namístě překonat prvotní předsudky („vždyť ti dva spolu přece nemůžou hrát“) a těšit se na vznik něčeho nového, zároveň však být ostražitý – často býváme svědky podobných spojení, která v praxi příliš nefungují a jsou spíše výsledkem plánování zoufalého producenta, neúspěšně se snažícího o záchranu skomírajícího prodeje desek.
Společný projekt Anne Sofie von Otter a Brada Mehldaua , nazvaný Love Songs (stačilo by ovšem klidně Songs a bylo by to stejně výstižné), je založen na spojení Mehldauova písňového cyklu pro ženský hlas a klavír, objednaného Carnegie Hall, a výběru písní různých autorů a žánrů, které von Otter a Mehldau interpretují. Na celý projekt je možno nahlížet z různých hledisek, přičemž asi to nejzajímavější se nachází ve srovnání principů kompozice a interpretace (či reinterpretace).
Brad Mehldau je bezesporu fenomén, v posledních letech už nejen v jazzové oblasti. Jeho hlavní přínos však spočívá zřejmě více právě v oblasti interpretační, kde uplatňuje svůj mimořádný smysl pro hudební dramaturgii při výběru písní, pro harmonii (neobvyklé vedení hlasů atd.) a pro nalézání nového tvaru při reinterpretaci cizího materiálu. Jeho autorský cyklus Love Songs nese všechny znaky Mehldauova hudebního myšlení, trpí ovšem eklektičností a místy nesourodostí či nepůvodností hudebních myšlenek (viz bartókovský riff v písni Child, Child nebo na druhé straně zjevná jarrettovská inspirace v doprovodných figuracích písně it may not always be so ). V některých písních též vítězí komplikovaný a zajímavý pohyb hlasů v harmonii nad vedením melodické linky – naštěstí ne ve všech: opačným příkladem je krásná Because , kde harmonie melodii ustupuje a vzniká vyvážený tvar.
Výběr převzatých písní (druhá část projektu) zřejmě nebyl veden jiným hlediskem než osobními preferencemi, takže se vedle sebe ocitají šansony (Jacques Brel, Michel Legrand), muzikálové i folkové písně. Zde samozřejmě vyniká Mehldauovo geniální interpretační myšlení (dle jeho vlastních slov bylo cílem originály „milovat i mrzačit zároveň“ a vytvořit vlastní zvuk) a schopnost dodat materiálu jinou dimenzi. Anne Sofie von Otter, skvělá interpretka např. Brahmsových či Schumannových písní, projevuje i při interpretaci hudby jiného žánru svůj smysl pro vystižení významu textu, její zpěv je spíše nedramatického charakteru, frázování hudby, která jí není bytostně vlastní ovšem zvládá s bravurní lehkostí (výjimkou je snad příliš zatěžkané swingování či přehnaná artikulace v nádherné písni Blackbird Johna Lennona a Paula McCartneyho). Jednoznačnými vrcholy druhé části projektu jsou pro mne Marcie z první desky Joni Mitchell, Calling You Boba Telsona, známá z filmu Bagdad Café i z jiných interpretací (zpíval ji např. i George Michael) a Bernsteinova píseň Some Other Time z muzikálu On the Town.
Co říci závěrem? Spíše než objevným a nové přinášejícím je tento projekt setkáním „z radosti“ dvou výjimečných hudebníků. A to nakonec není málo.
Body: 4 z 6
