Anne-Sophie Mutter – housle, Roman Patkoló – kontrabas, New York Philharmonic, Michael Francis – dirigent, Alan Gilbert – dirigent. Text: A, N, F. Nahráno: live (Rihm – Lichtes Spiel, Currier – Time Machines), 18. 11. 2010 a 2. 6. 2011, Avery Fisher Hall, New York, duben 2011, Bavaria Musikstudios, Mnichov. Vydáno: 2011. TT: 64:13. DDD. 1 CD Deutsche Grammophon 477 9359.
Vynikající nahrávka, určená ovšem především posluchačům, kteří vyhledávají a milují v romantismu hluboce zakořeněný typ „vážné hudby“ jakožto hudby virtuózně napsané a virtuózně provedené, s akcentem na osobnost sólisty (skladatel musí nutně stát trochu v pozadí). Anne-Sophie Mutter je už dlouhou řadu let jedním z nejlepších světových houslových interpretů, nadto ještě se zájmem o hudbu současnou – poměrně pravidelně si objednává a poté premiéruje nové kusy od svých oblíbených autorů. Její vkus jí přitom vede mezi autory, kteří se tak či onak vypořádávají s hudbou historickou, převážně pak hudbou vrcholně či pozdně romantického typu a gesta. Dvěma skladbami je na disku zastoupen Wolfgang Rihm, který již v roce 1991 napsal pro Anne-Sophie Mutter houslový koncert Gesungene Zeit. První z nich, Lichtes Spiel (Ein Sommerstück) pro housle a komorní orchestr z roku 2009 je vůbec nejpřesvědčivější skladbou na nahrávce. Tonálně- atonální dikce skladby, s jasným nádechem hudby Albana Berga, poskytuje sólistce a jejímu vřelému, expresivnímu výrazu dostatek prostoru k vyjádření. Skvělá interpretace (též orchestr zaslouží absolutorium) pak rapsodickou a místy až mozaikovitou formu kompozice perfektně sceluje. Druhou Rihmovou skladbou na nahrávce je Dyade , virtuózní duo pro housle a kontrabas z let 2010–2011, ve kterém se kromě houslistky zaskví i kontrabasista Roman Patkoló . Dlouhé melodické dialogy místy až vokálního charakteru nastolují pouze jednu otázku – kontrabasistův rovný a plný tón dosti ostře kontrastuje s velmi výrazným expresivním vibratem houslistky; předpokládám ovšem, že jde o záměr. Duo Concertante (2010) Krzysztofa Pendereckého nepřináší kromě virtuózní sazby nic hudebně zajímavého (stokrát slyšený modální materiál) a působí spíše bezradně. Naopak Time Machines pro housle a orchestr, kompozice Sebastiana Curriera z roku 2007, toho přináší tolik, že je leckdy těžké se v tom orientovat. Sedmivětá suita postmoderního charakteru odkazuje tu na Bartóka, tu na Lutosławského, Ligetiho, Adamse, Reicha či Messiaena (klavírní sekvence ve 4. části zní dokonce jako přímý citát). Klasická motivicko-tematická práce, místy velmi triviálního typu, ovšem dosvědčuje, že se o s nadhledem psané polystylové dílo nejedná, a tak kromě několika zvukově přitažlivých míst (7. část) zůstává i několik otázek a pochybností.
Asi netřeba vyzdvihovat orchestr a dirigenty, New York Philharmonic jsou dokonalost sama. Dobrým nápadem je použití live nahrávek z premiér skladeb, atmosféra provedení dalece zastiňuje těch několik zvukových nedostatků (ruchů), které se na disku vyskytují.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
