Hallé Orchestra, Cristian Mandeal . Text: A, N, F. Nahráno: 19. a 20. 7. 2007, místo neuvedeno. Vydáno: 2009. TT: 61:37. DDD. 1 CD Hallé Concerts Society CD HLL 7524.
Pamětníkům název orchestru Hallé nebude cizí. Objevil se i v Praze, naposledy na Pražském jaru v roce 2001 a jeho nahrávky jsme mohli poslouchat ještě za totality v rozhlasovém vysílání. Je propojen se jménem svého dlouholetého šéfa, v Praze kdysi oblíbeného sira Johna Barbirolliho. Ti, kdo sledují historii evropského hudebního života pozorněji, dobře vědí o superlativu, jímž se tento orchestr honosí: jde o vůbec nejstarší symfonické těleso v Anglii! Bylo založeno v Manchesteru už v roce 1857. Ve svém názvu má jméno svého zakladatele. Sir Charles Hallé byl dirigent, klavírista a především výborný hudební organizátor. V čele tohoto svého soukromého orchestru stál až do své smrti v roce 1895, od těch dob orchestr Hallé působí jako veřejná instituce a za jeho dirigentským pultem se vystřídali tak významní šéfové, jako například Hans Richter, sir Thomas Beecham a sir Malcolm Sargent. K prvním celosvětovým úspěchům jej přivedl po zásadní reorganizaci za 2. světové války Barbirolli. Snad trend exkluzivních smluv, který v nedávné minulosti vládl hudebním vydavatelstvím, způsobil, že se Hallé ocitl ve stínu známějších těles z Londýna, Birminghamu a Liverpoolu. Toto CD je jednou z řady nových nosičů, jež si vydává orchestr sám ve své vlastní režii. V jeho čele stojí už od roku 2000 sir Mark Elder, nahrávku Brucknera s ním uskutečnil jeho současný hlavní hostující dirigent Cristian Mandeal . Na tom všem by nebylo nic neobvyklého, kdyby nahrávka nevybočovala z početné řady předcházejících, uskutečněných většinou v pojetích, jaká známe od Jochuma, Karajana, Soltiho, Barenboima a dalších legendárních osobností. Brucknera jsme s nimi zvyklí poslouchat ve velkorysém zvuku, v celistvých, někdy až nekonečných plochách a s velmi vygradovanými, často až forsírovanými vrcholy.
Mandealovo provedení hned od počátku zaujme určitou decentností. Díky jemnější dynamice jsou poněkud potlačeny mohutné vstupy unison celého orchestru, ze strany skladatele poměrně častý a poněkud méně vynalézavý prostředek (zde například hlavní téma 1. věty). V případě nedůsledného ladění a zvukové nekompaktnosti mohou být tyto pasáže pro posluchače až utrpením. To právě není případ této spíše progresivněji než staticky koncipované nahrávky. Zde se s vrcholy šetří, a pokud k nim dochází, pak velmi promyšleně, s naprostou intonační čistotou a s obdivuhodnou zvukovou vyrovnaností. Už vlastní začátek (velmi jemný, takřka ze „ztracena“) je nesmírně působivý! Avšak vzhledem k tomu, že dynamika se drží poměrně dole, působí pětadvacetiminutová sazba 1. věty přece jenom mírně problematicky a co do této délky poněkud samoúčelně. 2. věta je naopak velmi kontrastní, výrazově rozmanitá, hýří barvami a nejedno místo nás překvapí svou bizarností a vtipem. V triu nás čekají působivé zvukové gagy, jež z partitury vytvářejí ohňostroj zvukových nápadů. Zde se zvuková stránka, ve své koncepci moderní, obzvláště vydařila! 3. věta má skutečnou posvátnost. Už její počátek, až nebesky „parsifalovský“, má díky perfektně homogenním a zvukově nádherně barevným žesťům (jedna z největších domén orchestru!) působivý tah a gradaci. Celá věta je vystavěná velmi citlivě a bez okázalé pompéznosti. Na druhé straně se přece jenom nemohu zbavit dojmu, že v zájmu větších dynamických kontrastů s ní Bruckner do jisté míry počítal. Někde by jí tedy mohlo být více. V každém směru však jde o Brucknera zvukově promyšleného, zbaveného pózy, na starších nahrávkách často přeháněné.
Body: 5 z 6
