Anton Bruckner: Symfonie č. 9

Jeho pojetí se vyznačuje zvláštním smyslem pro přehledné členění složité partitury. Dirigentským typem se Schuricht částečně podobá Pierru Boulezovi. Jeho odromantizování však není tak extrémní a dogmatické, což je dobře. Je výrazově úsporný při zachování mimořádné škály barevných odstínů, romantismem neplýtvá a udržuje si jakousi věcnost a přímočarost. Není to Bruckner obklopený mystickým hávem, ale průzračná křišťálová stavba. Málokde najdeme tak skvěle vystiženou proporci mezi smyslem pro celek a smyslem pro detail. Základem jeho interpretace ovšem je velkorysá koncepce celku – patřil ke generaci, která se takříkajíc nebála velikosti. Postupnou gradaci ve třech větách pak vyjadřuje nikoliv dynamikou, ale postupným zjasňováním a „odhmotňováním“. Skladba tedy v žádném případě nevyznívá jako fragment, ale jako cesta z temnot a rozporů k závěrečnému projasnění.

Tato nahrávka se může měřit z obdobnými snímky dirigentských velikánů první poloviny 20. století – i když Schuricht není ani tak slavný jako Furtwängler, Walter nebo Klemperer. Z velkých dirigentů též není jediný, pro kterého byla Brucknerova Devátá přímo životním dílem. I on jí nahrál coby svůj životní odkaz, čtyři roky před svou smrtí už téměř „od nebeské brány“. Gramofonovými firmami byl po léta opomíjen, zde ale zanechal přesvědčivé svědectví hodné dirigenta velkého formátu.

Vydavatel: Classic

Stopáž: 56:57

Body: 5 z 6

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější