Michelle Breedt (Káča), Olga Romanko (Kněžna), Peter Straka (Jirka), Peter Mikuláš (Marbuel), Arutjun Kotchinian (Lucifer), Carsten Sabrowski (Čert vrátný / Maršálek), Brigitte Schweizer (Komorná); Pražský komorní sbor, Rozhlasový sbor a Symfonický orchestr Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem, Gerd Albrecht. Nahráno 2007/11+12. Vydáno: 2008. Text: A, N. TT: 113:27. 2 CD Orfeo C 777 082 H (distribuce Classic).
K pozitivním paradoxům českého hudebního života a gramofonového průmyslu a k důkazům evropského významu české opery patří skutečnost, že nejvýznamnějším dvořákovským operním specialistou současnosti je bývalý šéfdirigent ČF Gerd Albrecht a letitým vydavatelem nejnovějších nahrávek Dvořákových oper německá firma Orfeo d‘Or. Posledním plodem jejich spolupráce je záznam Čerta a Káči , pořízený v koprodukci se Západoněmeckým rozhlasem v Kolíně nad Rýnem koncem roku 2007. S nahráváním, scénickým či koncertním uváděním Dvořákových oper započal G. Albrecht před 20 lety, když pro Supraphon pořídil referenční nahrávku první verze Dvořákova Dimitrije s bezchybným obsazením všech rolí. Nevyrovnané obsazení, sporné škrty a ne bezchybná hra ČF naopak poznamenaly živý snímek Armidy pro firmu Orfeo (1995), která tak na referenční nahrávku stále ještě čeká. Před deseti lety vznikl výborný snímek Vandy, který se dočkal i kvartálního ocenění Ceny německých gramofonových kritiků a který s recenzovaným snímkem kromě účasti sboru a orchestru spojuje přítomnost trojice pěvců v titulních rolích. K Dvořákovým operám se Albrecht znovu vrátil v letech 2003 a 2005, kdy v Kolíně pořídil výborné snímky Jakobína a Krále a uhlíře, přičemž studiová nahrávka druhé jmenované opery byla oceněna cenou MIDEM. Neměl bych zapomenout na hamburský snímek Svatebních košil (1991) a jedinou kompletní nahrávku Svaté Ludmily (1999). Zatím posledním výsledkem Albrechtova stýkání a potýkání s Dvořákovými operami je nahrávka Čerta a Káči.
Titulní roli Káči ztvárnila M. Breedt , která patří ke kmenovým pěvcům Albrechtova dvořákovského týmu: objevila se již v Králi a uhlíři, Vandě a Svaté Ludmile a s každou novou nahrávkou roste její renomé coby dvořákovské pěvkyně i znalost české výslovnosti. Roli Kněžny místo ohlášené A. Denoke převzala O. Romanko , která mne tentokrát přinejmenším co do výslovnosti přesvědčila více než v titulní roli Vandy, v níž se jí nepodařilo zbavit těžkého ruského přízvuku. Ovčáka interpretuje zlínský rodák a dlouholetý člen curyšské opery P. Straka , jehož Jirka je akcentací deklamační a nikoliv kantabilní stránky role blízký Janáčkovým rolím a je to jen ku prospěchu věci. Postava Marbuela byla svěřena P. Mikulášovi , který sice neumí diabolicky zahřímat jako R. Novák v legendární nahrávce J. Pinkase (1981), jinak však v roli vzbuzuje úsměv i respekt. Až na mylně angažovanou B. Schweizer v roli Komorné byly výborně obsazeny i role Lucifera a Čerta vrátného, resp. Maršálka, v nichž zaujali démonicky vyhlížející Armén A. Kotchinian a C. Sabrowski . Výkony kolektivních těles – Pražského komorního sboru připraveného J. Brychem , Rozhlasového sboru připraveného P. Ahmannem a RSO z Kolína nad Rýnem – lze označit jako výborné, zvláště v ansámblových a tanečních scénách.
Komplet je vybaven bookletem s českým, německým a anglickým libretem opery, stručným operním dějem a portréty sólistů a účinkujících těles, hlavně však doprovodným textem, jehož autor M. Struck-Schloen srovnává Jirku s Figarem, pouští se do provokativní sociální a nacionální analýzy pozadí libreta a nezapomíná zdůraznit formální ojedinělost Čerta a Káči v Dvořákově operní tvorbě ani genetickou spřízněnost s ranými operami Janáčkovými. Booklet se neobešel bez prohřešků proti české diakritice, ale je jich méně než obvykle, a také bez několika faktografických omylů. Hlavním handicapem snímku jsou pro mne nepochopitelné škrty, s nimiž se nesetkáme ani ve snímcích Chalabalově a Pinkasově, ani v běžném operním provozu. Čert a Káča je podle mne učiněný operní klenot, který čeká na vysvobození ze spárů dopoledních školních nebo odpoledních rodinných představení, je to drahokam, jehož literárních a hudebních kvalit si povšimla již dobová kritika, je to dílo výjimečně sevřené, stručné a konverzačně spádné, jakých není mnoho, a jehož úpravy by měly být trestány. Věřím dobrým úmyslům G. Albrechta, bojujícího za přinejmenším koncertní provozování Dvořákových oper za našimi západními hranicemi. O to více nerozumím škrtům v předehře a 243.–249., 769.–783. a 1273.–1286. taktu II. dějství a v taktech 482–490, 535–555 a 678–682 III. dějství. Působí násilně a nelogicky již při poslechu, natož při scénickém provozování. Bez škrtů se obešly nahrávky Krále a uhlíře, Vandy a Jakobína, nerozumím tedy dirigentovu rozhodnutí sáhnout po zbytečných kráceních, která považuji za jediný, zato však zásadní nedostatek recenzovaného snímku s výbornými výkony sólistů a skvěle zpívajícími sbory a orchestrem, které si vychutnáte v ansámblových, tanečních a závěrečných scénách, obzvláště když vlastníte kvalitní zvukovou aparaturu, která vás prostřednictvím mikrofonů vrhne někam do nitra Symfonického orchestru WDR .
Body: 4 z 6
