(1. O věrném milování Radúze a Mahuleny a jejich strastech)
Josef Suk – housle , Václav Neumann – dirigent, Česká filharmonie . Text: A, N, F, Č. Nahráno: 1978, 1984. Vydáno: 2011. TT: 78:23. 1 CD Supraphon 4047-2.
Jaká je současná produkce firmy Supraphon, o tom podává výmluvné svědectví titul, který bychom podle jeho dramaturgie mohli nejspíše nazvat: profilové CD houslisty Josefa Suka . Je až po okraj naplněn hudbou jeho rodinného okruhu, skladbami Sukova praděda Antonína Dvořáka a děda Josefa Suka. Ještě že má Supraphon tak bohatý archiv, jinak by musel už dávno zkrachovat. Takto mu stačí vydávat stále dokola tituly, jichž je tento unikátní archiv nevyčerpatelným zdrojem. Tento výprodej sukovských nahrávek však vzbuzuje jisté rozpaky, a to přestože jde o nahrávky, jejichž umělecká hodnota je jedním slovem jedinečná. Možná právě proto by si zasloužily důstojnější rámec, rozmyslnější dávkování takovýchto hodnot, než jimi pouze napěchovat jedno CD, a v neposlední řadě i lepší úroveň grafického zpracování, zejména fotografií. Výborný průvodní text Bohuslava Vítka nestačí. Jde o nahrávky třiatřicet let staré, notoricky známé, a vydat je znovu v nezměněné podobě, tj. nepokusit se o nový, jemnější remastering, prostě jen převzít digitalizaci z roku 1989, kdy byly vydány poprvé na CD nosiči – to je věru neomluvitelné. Jak jinak pečuje, přes všechnu krizi, o svůj odkaz firma Deutsche Grammophon, která již po dlouhá léta vydává skvosty z hloubi svého archivu ve slyšitelně lepší verzi Bit Image Processing! A pokud se snaží ušetřit na nákladech, protože to asi dnes jinak nejde, pak spíše omezením bookletu, u oper např. tím, že nevydá libreto. Zvuk však typicky zahrnuje pokroky výpočetní techniky posledních let ve vyhlazování digitálních artefaktů, které představují významné zlepšení, zejména pokud jde o jemnost nejtišších signálů a jejich doznívání až do ticha – což byl největší problém rané digitální éry. Hrajeme se svým kolegou už léta jednu hru: porovnáváme dvě verze, pokud se k nim dostaneme, původní a nový remastering, v podmínkách přísného „blind testu“, a pokud vím, nespletl se dosud nikdo. Rozdíl je tak drastický, že staré CD končí většinou v koši. Vlastním kat. č. Supraphonu 11 0701 z roku 1989, tentokrát je však nevyhodím, protože je zcela identické s nejčerstvějším titulem vydaným letos – nejradši bych však vyhodil obě. Stereofonní báze orchestru rozsazeného na rudolfinském pódiu je podprůměrně „sražená“, plasticita a detail rovněž nepříliš dobré – to jsou věci, s nimiž se nedalo dělat nic. Ale mohlo se trochu pomoci zvukovému finiši, vždyť je na něm zachycena jedna z nejlepších nahrávek Dvořákova Houslového koncertu , které kdy byly pořízeny jakoukoli firmou!
Zajímavé je rovněž srovnání se starší Sukovou nahrávkou z roku 1960, tehdy ještě s Karlem Ančerlem. Možná, že bych jí dokonce dal v něčem přednost. Je spontánnější, přímočařejší ve zprostředkování emoce, dokonce barvitější a snad i temperamentnější. To pokud jde o výkon Josefa Suka, Česká filharmonie má naproti tomu kompaktnější zvuk na nahrávce z roku 1978 s Václavem Neumannem . Vyzrání interpretačního názoru u Josefa Suka na pozdější nahrávce je však nesporné. Ubylo glissand a rubata, projev se jaksi zklidnil a zkáznil. Celkově tedy opravdu těžko dát jedné z nich přednost.
Druhou významnou skladbou je Fantazie g moll, op. 24 Josefa Suka, nahraná v roce 1984, ještě analogově. Zvukový obraz zde trpí přemírou nezvládnutých transientů produkovaných perkusemi, typicky trianglem, je jaksi „roztřepený“, subjektivně nepříjemný. Houslista by se také mohl výrazněji vydělovat z orchestrálního pozadí. Přesto je to snímek velmi cenný svými hudebními hodnotami, jeho vydání mohlo být ještě cennějším, kdyby byla použita technologie „state of the art“. Disk je doplněn ještě Pohádkou , koncertní suitou z hudby k Radúzovi a Mahuleně Josefa Suka a Romancí f moll , mladistvým dílkem Antonína Dvořáka, jež je stěží něčím více, než dokumentem o rané fázi skladatelova vývoje. Nejvyšší hodnotou disku je však jedinečné umění Josefa Suka. Vroucnost a zpěvnost jeho projevu je nesrovnatelná s nikým, a vkus i „správnost“ jeho hudebních rozhodnutí vyvolává i dnes dojem houslistovy absolutní autority, pokud jde o hudbu Dvořákovu i Sukovu.
Body: 4 z 6
