Tetra Lyre: Jan Michiels – klavír, Nana Kawamura – housle, Tony Nys – viola, Geert de Bièvre – violoncello. Text: A, N. Nahráno: 6 – 7/2007. Vydáno: 2008. TT: 67:10. DDD. 1 CD Eufoda 1370.
Prometheus Ensemble: Jan Michiels – klavír, Nana Kawamura, Igor Semenoff – housle, Tony Nys – viola, Geert de Bièvre – violoncello. Text: A, N. Nahráno: 2009/9. Vydáno: 2009. TT: 65:10. DDD. 1 CD Eufoda 1378.
Spojení dvojice raných a vrcholných Dvořákových Klavírních kvartetů a kvintetů vždy na jednom CD není z dramaturgického hlediska ničím objevným: působivé komparace Dvořákových děl z raného (op. 5 – 1872/1887), resp. počátku tzv. slovanského období (op. 23 – 1875) a vrcholné periody v době mezi Sedmou a Osmou symfonií (op. 81, resp. 87 – 1887, resp. 1889) si výkonné soubory a producenti nahrávek povšimli již dávno, takže mohla vzniknout řada nudných (pro mě v případě opp. 5 & 81 překvapivě Svjatoslav Richter a Borodinovo kvarteto), zajímavých i strhujících snímků (připomínám alespoň snímky opp. 81 & 87 v podání Andráse Schiffa a Panochova kvarteta nebo Menahema Presslera a Emersonova kvarteta). V letech 2007 a 2009 ke jmenovaným snímkům přibyly i dvě desky s oběma Klavírními kvartety a kvintety, pod nimiž jsou podepsány soubory Tetra Lyre (opp. 23 & 87) a Prometheus Ensemble (opp. 5 & 81), tvořené v Belgii působícími umělci sdruženými kolem pětačtyřicetiletého klavíristy Jana Michielse . Jan Michiels se vedle zajímavých snímků brahmsovských, janáčkovských nebo s hudbou 20. století může pochlubit i nádhernou recitálovou deskou s Dvořákovými klavírními skladbami (Eufoda 1348, 2003), kterou společně se snímkem Williama Howarda (Chandos 9044-2, 1990) považuji za dosud nejlepší nahrávky Dvořákovy klavírní tvorby vůbec. Zatímco v Dumce a Furiantu op. 12 B. 136 & 137, výběru z Poetických nálad op. 85 B. 161, Svitě A dur op. 98 B. 184 a Humoreskách op. 101 B. 187 Jan Michiels prokázal dostatek jemného smyslu pro Dvořákovu výrazově delikátní a technicky nejednou záludnou klavírní poetiku, v klavírních kvartetech a kvintetech se prezentoval jako zkušený i senzitivní komorní hráč (nádherná arpeggia v op. 23 a 81) a přesvědčivý klavírní vypravěč (hned vstupní klavírní epické gesto op. 5). Finální věty op. 5, 81 a 87 mu pak poskytly dostatek prostoru k demonstraci Dvořákovy představy o klavírní virtuozitě. Instrumentačně spolehlivými a výrazově decentními partnery jsou Michielsovi ve zvukově dobře zpracovaných snímcích nepreferujících nadměrně zvuk klavíru houslisté Nana Kawamura a Igor Semenoff (opp. 5 & 81), violista Tony Nys (disponuje nástrojem s krásným tónem, viz. opp. 81/1+2, 87/4) a violoncellista Geert de Bièvre , hrající na nástroj s útlým, ale citlivým tónem (nádherně mu vyšly kantilény v 1. a 2. větě op. 5, půvabný je jeho dominantní projev v 1. větě op. 23). Jmenovaní umělci spolu bezesporu vystupují pravidelně, což je zjevné nejen z bezchybné souhry a dokonalé komunikace jednotlivých nástrojů, ale i z identického projevu, který bych ve srovnání s nahrávkami české nebo slovanské provenience nazval mnohem decentnějším, ukázněnějším, kontrolovanějším. Kdybych věděl, že mi bude dobře porozuměno, označil bych jejich komorní projev svrchovaně inteligentním a ušlechtilým – ani ve zvukově vrcholných místech op. 5, 81 nebo 87 se nenechají strhnout k přehnané dynamice a veškeré dění ve vedení vedlejších hlasů mají pod kontrolou. Pokud bych měl stručně okomentovat jednotlivé snímky, v Kvintetu op. 5 , který považuji za nejživotnější z autorových raných komorních děl, vyzvedl bych narativní uchopení 1. věty a půvabnou interpretaci 2. věty, v Kvartetu op. 23 s nádherně vystavěnou 2. větou musím upozornit na jemnou dynamickou práci v celém díle (v 1. větě přece jen postrádám jímavost nahrávky Sukova tria s J. Koďouskem), v Kvintetu op. 81 dominuje mnoha místům jemný úhoz Jana Michielse (2. věta nikam nespěchá, je klidná a snivě soustředěná), a tak snad jen v krajních větách Kvartetu op. 87 bych očekával větší drive, slušící tomuto komornímu dílu symfonických rozměrů i výraziva (variační věta je ovšem detailně promyšlená). Posluchačsky atraktivní a interpretačně přesvědčivou přidanou hodnotu obou snímků jsem si nechal na závěr: Jan Michiels totiž hraje na klavír značky Steinway z roku 1875 ze sbírky Chrise Maene. Původně jsem k nahrávkám se smíšeným instrumentářem dobovým (klavír) a současným (smyčcové nástroje) přistupoval puristicky nedůvěřivě, ačkoliv vlastním řadu snímků, například Harnoncourtových, se smíšeným instrumentářem (Beethoven, von Weber, Schumann, Bruckner, Verdi). Výsledek mě však mile překvapil, a to jak po dynamické, tak témbrové stránce (výzvou domácím umělcům by mohla být nahrávka s kompletním dobovým instrumentářem, v níž bych však preferoval Bösendorfer před Steinwayem). Třešničkou na dortu jsou pak průvodní texty v bookletech obou nahrávek, jejichž autorem je opět Jan Michiels – sice jsou zjevně závislé na zahraniční literatuře s některými klišé, jsou však prodchnuty náklonností a upřímným zájmem o Dvořákovu hudbu. Co bychom si jako Dvořákovi ctitelé mohli více přát?
Body: 5 z 6
