Guarneri trio Praha (Ivan Klánský – klavír, Čeněk Pavlík – housle, Marek Jerie – violoncello). Produkce nahrávky: Milan Slavický. Text: A, F, N. Nahráno: 11/2008, 2/2009, Martinů sál Lichtenštejnského paláce, Praha. Vydáno: 2009. TT: 2:06:49. DDD. 2 CD Praga Digitals PRD/DSD 250259.60 (distribuce Classic). Alternativa: Sukovo trio (Supraphon), Beaux Arts Trio (Philips).
Když budu korektní, tak uvedené alternativy jsou spíše výčtem z mého pohledu nejzajímavějších provedení Dvořáka po Guarneri triu . Trojice Ivan Klánský – Čeněk Pavlík – Marek Jerie totiž vlastně konkuruje pouze sama sobě, a to prvnímu kompletu, který za poněkud složitých okolností vydala v letech 1997 a 1998 v rámci dvořákovského komorního projektu Supraphonu. Je potěšitelné, že jejich druhý komplet jej překonal, a to vlastně ve všech aspektech. Vývoji neušel dokonce ani režisér obou kompletů Milan Slavický, a to jak ve filozofii snímání a čitelnosti zvuku, předpokládám i v postavení mikrofonů, které asi byly v durhém případě blíž, technickém zázemí, tak při vzniku konečné podoby masteru. Od režiséra je vše perfektně vybalancované. Ovšem hlavní je vývoj trojice muzikantů před mikrofony. Obligátní ohodnocení by znělo – zralejší. Pod všeobjímajícím výrokem se skrývá vícevrstevnatá realita. Tektonika sleduje důsledněji budování nejen velkých ploch v rámci vět, ale promýšlení vazeb celých opusů, slyším tu pevnější řád, méně objevitelství, zato více logičnosti. Dynamická amplituda je sice v roce 2009 větší, často zajímavě kontrastní, ale vždy přísně kontrolovaná. Nemůžu říci, že by byl komplet z 90. let překonaný, stále má svoje značné kvality, ale za deset let se soubor posunul (výrazově) přece jen na vyšší úroveň. Co se týká sonority, tak nejslyšitelnější progresi slyším u Čeňka Pavlíka, jehož tón je ještě svítivější a vroucnější než v supraphonském období souboru.
Jako malý příklad rozdílného pojetí mohou sloužit Dumky . Rozdíly nejsou ani tak ve stopáži, jako spíše v obsahu jednotlivých částí. Úvodní věta je v roce 2009 bohatě zvrásněná, hráči se nebojí ostrých dynamických, tempových a výrazových kontrastů. S určitou nadsázkou bych řekl, že v roce 1997 znělo Allegro vivace mladistvě, dnes je cítit větší nadhled a vyváženost. Allegro molto je pak velmi svižné a tónově neuvěřitelně lahodné. Druhá věta začíná u Supraphonu velmi melancholickým, zastřeným až tajuplným sólem violoncella. O dvanáct let později už ji hraje Marie Jerie konkrétněji (určitě i díky snímání zvuku) a razantní přechod k Vivace je jadrný a rytmicky ostřejší. Jen málokdy jsem ve svém životě slyšel tak dokonalé spojení smyčcových nástrojů a klavíru. Ten připravoval v obou případech stejný ladič a technik – Ivan Sokol. Nevím, jak moc se projevila změna sálů (Domovina – Sál Martinů HAMU) a klavírů (Petrof – Steinway), ale určitě hlavní zásluhu na báječném zvuku má Ivan Klánský.
Když má komorní soubor možnost zachytit svůj interpretační názor na dílo v několika obdobích, tak je to požehnání nejen pro něj, ale i pro posluchače. Přál bych Guarneri triu, aby dostali další příležitost opět za deset let…
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
