Antonín Dvořák
Koncert pro violoncello a orchestr h moll op. 104, Klid lesa op. 68 č. 5, Rondo g moll op. 94
Josef Suk
Elegie pro housle, violoncello a orchestr op. 23
Peter Bruns – violoncello, Staatskapelle Dresden, Michael Helmrath. Produkce: neuvedeno. Text: A, N. Nahráno: 2004, chrám sv. Lukáše, Drážďany. Vydáno: 2004. TT: 58:16. DDD. 1 CD Hänssler Classic CD 98.478 (distribuce Rosa).
Dvořákův Koncert pro violoncello a orchestr h moll je dílo důvěrně známé. Existují desítky nahrávek a jejich konkurence je značná. Už méně známé jsou dvě další drobnosti – Klid lesa a Rondo . Sukova Elegie v podobě, v jaké se objevila na tomto kompaktním disku, pak je naprostou raritou! Zklamán několika nahrávkami české hudby ze světa (z minulých let například Stabat mater u Deutsche Grammophon právě z Drážďan), nemohu nepřiznat svou počáteční nedůvěru. Tu však brzy vystřídalo milé překvapení! Už od počátečních taktů nás oslovuje příjemný, decentní, lyrický Dvořák! V Koncertu sice smyčce nejsou tak vřelé a dynamicky rozezpívané, jak bychom si přáli, nicméně jsou ušlechtilé a příjemné. Dechy jsou ovšem výtečné (lesní rohy v 1. větě, úchvatná pianissima trombonů v 2. větě!). Provedení 1. věty je spíše věcnější a ne tak romanticky hloubavé jako u Talicha! Tak tomu ovšem není ani u pozdějších renomovaných snímků! Nějak automaticky jsme nuceni posuzovat novou nahrávku známého díla s referenčními snímky z minulosti. Brunsovo pojetí nás zaujme nikoliv nějakými novodobými snahami (mnohdy usilujícími o antiromantismus za každou cenu), nýbrž pohledem vycházejícím spíše ze stejného úhlu jako někdejší legendy (Casals, Rostropovič). Jde sice o koncepci méně romantickou, či lépe řečeno o pojetí naprosto oproštěné od prvků sentimentu, přesto nejsme ochuzeni o hlubokou citovou výpověď, jakou tato geniální partitura nabízí. Velmi působivá je slovanská rozevlátost, již však sólista nikde nepřehání a ony lyrické nuance zdůrazňuje více dynamicky než agogicky. Vynikající je složka orchestrální. Staatskapelle Dresden znovu dokládá své mistrovství, jež ji řadí mezi nejlepší světová symfonická tělesa. Je potěšením sledovat provedení, jež není zatíženo domácí tradicí, respektuje a dokonale s naprostou seriózností využívá notového záznamu k hudebnímu obrazu zbaveného konvencí, vypovídajícímu svůj citový obsah s naprostou bezprostředností a otevřeností.
Podobně lze hovořit o obou menších dvořákovských violoncellových skladbách. Klid lesa vyzařuje ušlechtilou lyrikou a přísně komorním stylem. Také Rondo je dáváno bez velkého zvuku, ovšem s malebným nádherným tónem sólisty. V případě Sukovy Elegie jde skutečně o originál, který nebyl nikdy prováděn ani natočen – skladba je známá pouze ve verzi pro klavírní trio. Místo klavíru slyšíme smyčcový ansámbl obohacený mile působivými akordy harmonia i harfy. V této verzi jde o náladový obraz, který při domácím či salonním muzicírování jistě sklízel ohlas. Přesto budeme zřejmě i nadále preferovat známou verzi pro klavírní trio. Obal bookletu je příliš unylý a s hudbou koresponduje jen velmi málo. Zato textový obsah přesahuje běžný průměr!
Body: 4 z 6
