Začněme Dvořákem. Když budu brát nahrávku jako celek houslisty, orchestru a dirigenta, pak dopadl přece jen o něco lépe než Čajkovskij. Šporcl hraje Dvořáka spíše lyricky a s některými detaily se doslova mazlí; krásným tónem, který je znělejší nežli při přímém poslechu v sále. Přímo lahodná je volná věta! Právě pro výjimečnost volné věty mohl být úvod trochu kontrastnější a třetí věta perlivější.
Jestliže výkon České filharmonie v Dvořákovi téměř naplňoval vysoké parametry tělesa, které chce být řazeno mezi nejlepší tělesa světa, pak v Čajkovském byl výkon orchestru kupodivu až překvapivě matný a nedosáhl úrovně konkurence z jiných nahrávek tohoto díla. Některá místa sólisty i orchestru byla vysloveně málo čitelná. Není však vyloučeno, že je to vinou nahrávací techniky. To však nechť posoudí vydavatel. Pavel Šporcl však hraje jako o život, s velkým nasazením a bravurou. Je to dobrá výchozí pozice pro další realizace tohoto obrovitého díla. Vždyť David Oistrach nahrál Čajkovského čtyřikrát. V případě tohoto díla je konkurence mnohem pestřejší, neboť existuje téměř 70 nahrávek a natočili jej nejlepší houslisté. Pavel Šporcl se však za výsledek, zvlášť když se navíc nejedná o studiový projekt, nemusí stydět.
Vydavatel: Supraphon
Stopáž: 70:08
Nahráli: Pavel Šporcl – housle, Česká filharmonie, Vladimir Ashkenazy (Dvořák), Jiří Bělohlávek (Čajkovskij)
Body: 5 z 6
