Pařížská verze vnáší do naší pohádky sex a krev a zaměřuje se jednoznačně na cílovou skupinou dospělého publika. Pokračuje tak v té linii výkladu Dvořákovy Rusalky , kterou nastolil před dvaceti lety David Pountney v Anglické národní opeře. Můžeme přemýšlet nad věrohodností tohoto výkladu – je však jistě jeden z možných; na postavu rusalky, vodní víly, se český copyright určitě nevztahuje, bludičky patří do evropského prostoru a prazáklad příběhu do lidského mýtu odpradávna.
Rusalka v Národní pařížské opeře bourá národní českou inscenační tradici docela brutálním způsobem; nutno přiznat, že pro Čecha, odchovaného „školními představeními“ Rusalek a Prodaných nevěst navodí pařížská inscenace svým způsobem kulturní šok a je třeba mít časový odstup pro vyrovnání se s ním, než začneme soudit. Ale i tak je pro Čecha prakticky nemožné hodnotit nepodjatě – je předem ve zcela jiné výchozí pozici než zahraniční publikum.
Nejprve se dostaví skvělý pocit z hudebního nastudování Jamese Conlona , které plyne zdánlivě samozřejmě s hlubokou vroucností, citlivým frázováním a nádhernými dynamickými oblouky ve vyvážené zvukovosti orchestru, sólistů a sboru. Následuje obdiv z pěveckých i hereckých výkonů všech protagonistů obsazených typově i oborově zcela přesně a schopných do posledního detailu naplňovat koncepci nastudování – Renée Fleming jako Rusalky, Sergeje Larina jako Prince, Larissy Diadkovy v roli Ježibaby, Evy Urbanové jako Cizí kněžny i Franze Hawlaty v roli Vodníka. Po ohromujícím dojmu z impozantní scény se dostaví závist – do realizace této inscenace byly dozajista vloženy finanční prostředky v násobcích toho, co na jednu premiéru mohou použít naše domácí divadla (a to zdaleka nešlo o nejnákladnější inscenaci). Tento povzdech je ale podobného typu jako srovnávání našich platů a životního standardu – přece jen však nastoluje otázku, zda se někdy nevyplatí místo tří inscenací doma udělat jen jednu, ale zato dokonale.
Další otázkou, kterou inscenace u Čecha vyvolá, je dnes již samozřejmé zpívání v jazyce originálu. Špičkoví operní profesionálové předváděli úctyhodný výkon a jejich čeština převyšovala italštinu a francouzštinu, slýchanou z našich jevišť. Rodilý mluvčí si ale přece jen musí položit kacířskou otázku, zda i z ryze hudebního hlediska je trend zpívání v jazyce originálu správný za všech okolností. Frázování, větná melodie, kladení přízvuků, délky samohlásek, výslovnost – tyto atributy dostupné rodilým mluvčím automaticky, jsou prakticky nepřenosné; snaha vypořádat se s nimi je sice chvályhodná, ve výsledku však může působit komicky a svou roztomilostí i rušit.
Nicméně podstatný je způsob, jak režisér Robert Carsen a výtvarník Michael Levine k Rusalce přistoupili. Za základ zvolili naddimenzovaný interiér luxusní ložnice v krémově světlé barevnosti. Její stěny a strop jsou vymezeny jen rozlehlými rozměry jeviště a vybavení tvoří pouze novodobá manželská postel s nočními stolky a lampičkami po každé straně, židle a boční dveře – při jejich otevření proniká na scénu měkké světlo i hudba znějící „za scénou“. Tento mobiliář Levine zdvojuje a rozmisťuje v rozsáhlém prostoru tak, že různě stáčí dělící osu mezi postelemi, podlahou i dveřmi. Všechny tyto prvky pak fungují v dokonalé souhře se svícením. V prvním dějství většinu podlahy zabíral mělký bazén napuštěný vodou nad kotníky, sloužící jako domovské teritorium bytostí ze světa „za zrcadlem“, ze světa nevinného dětství, jakkoli hranice mezi dětstvím a dospělostí, mezi světem pohádkových bytostí a lidí je propustná. (Připomeňme, že jde o inscenaci z roku 2002, kdy tolkienovská pandemie byla ještě v inkubačním stádiu.) Další hranice, oddělující svět mužů od světa žen, je již více pomyslná, ale o to méně prostupná.
V takto vymezeném prostoru pak Carsen rozehrává drsný příběh o nemožnosti dané hranice beztrestně překonat, o střetu touhy s realitou, o pokusech vykročit z vymezených prostorů. Zakrvavená dýka prochází inscenací jako „iniciační nástroj“, klíč do světa lidí, ale i kudla, kterou si hajný odřezává sousta ze šišky salámu. A rudé růže lze chápat jako znak sexuální žádostivosti. Carsen předkládá znepokojivou analýzu zlomu dětství a dospělosti a zároveň izolovanosti světa mužů a žen, jejichž vzájemný průnik je spíše jen mechanický, odindividualizovaný automatismus, spouštěný pouhou přítomností druhého pohlaví; partneři jsou zaměnitelní a milostný cit je jen průvodním jevem páření. Všichni muži – Vodník, Princ i jejich taneční dvojníci – mají shodný perfektně padnoucí tmavý oblek, plášť, klobouk a rukavice, ženy – polidštěná Rusalka, Ježibaba, Cizí kněžna a opět jejich taneční dvojnice – pak černé kombiné, punčochy a boty a navrch světlý saténový župánek. Soudobé kostýmy tak korespondují s estetickou vytříbeností scény; současně maskují temné stránky bytostí obou světů do společensky přijatelné podoby. Staré úsloví „šaty dělají člověka“ je zde vyloženo v dráždivě novém kontextu.
Takový výklad Dvořákovy Rusalky rozhodně není svévolný, jen je zcela oproštěn od „pohádkové“ laskavosti a vlídnosti, na niž jsme uvyklí, a syrově rozkrývá pohádkový syžet až na krvavou dřeň odtabuizovaných základních pudů a instinktů, obvykle zašifrovaných tak, aby tolik nezneklidňovaly. Tento akcent na „odvrácenou stranu“ Rusalky může působit depresivně, nelze mu však upřít pravdivost – touha není totožná s láskou a pohled za zrcadlo či dokonce průnik do jiného teritoria se platí krví.
Pokud Carsenova režie vcelku respektovala předepsaný děj opery (kromě většiny tradičních škrtů byla podstatně zredukována scéna dovádějících žínek ve 3. dějství), závěr se od předlohy lišil výrazně: Rusalka nestáhne Prince v jezeře do hlubin, ale – již ne jako plachá a zároveň roztoužená dívenka, ale jako žena, která prošla školením Ježibaby i Cizí kněžny – v posteli do své náruče. Zda bude toto objetí smrtícím krvavým výkupným, ponechává Carsen na divákovi.
Kouzlo Dvořákovy české pohádky je obtížně přenosné do jiného kulturního kontextu stejně jako melodie rodného jazyka. Pařížské provedení má jistě svou legitimitu a lekce, kterou nám uděluje, je v mnoha ohledech velmi inspirativní i zneklidňující.
Vypreparovat z pohádky její pudový půdorys lze – dětem ale musíme najít jinou pohádku.
Vydavatel: Classic
Nahráli: Reneé Fleming, Larissa Diadkova, Sergej Larin, Franz Hawlatta, Eva Urbanová, Orchestra and Choirs of the Opéra National de Paris, James Conlon
Body: 5 z 6
