Radoslav Kvapil – klavír. Produkce: Matouš Vlčinský. Text: Č, A, N, F. Nahráno: 1967 – 1970, Studio Domovina, Praha. Vydáno: 2010. TT: 73:50, 70:43, 61:36, 75:58. AAD. 4 CD Supraphon SU 4018-2.
Jen málo našich pianistů se může chlubit takovými zásluhami o šíření české klavírní tvorby ve světě jako Radoslav Kvapil . Už jen stručný výběr z jeho rozsáhlé diskografie české hudby je impozantní: Kvapil má na svém kontě mj. první soubornou nahrávku klavírního díla A. Dvořáka, první soubornou nahrávku klavírního díla J. V. H. Voříška, dvě souborné nahrávky klavírních skladeb Janáčkových, z poslední doby pak reprezentativní osmidiskový komplet s klavírními kompozicemi nejvýznamnějších českých skladatelů od J. V. H. Voříška po B. Martinů. Kvapilovy zásluhy o Dvořáka jsou skutečně nedocenitelné. Jako jeden z mála u nás Kvapil uváděl obětavě Dvořákovy skladby na svých četných koncertech doma i v zahraničí a jeho kompletní dvořákovská nahrávka, pořízená Supraphonem v letech 1967 – 1970, byla na dlouhou dobu nejen první, ale také jediná. Přestože dnes už si ctitelé Dvořáka mohou vybrat mezi několika dalšími interprety, letošní supraphonská reedice Kvapilova dvořákovského kompletu naznačuje, že Kvapilova pozice „předního dvořákovského klavíristy“ není zatím nijak zvlášť ohrožena. Po poslechu je skutečně nutno konstatovat, že po řemeslné stránce působí Kvapilova nahrávka velmi seriózně. Klavírista vládne velmi dobrou a lehkou technikou a zodpovědně respektuje skladatelův zápis. Tento respekt k zápisu je však bohužel mnohdy spíše jen vnější, jako by se Kvapil spokojil s tím, že realizuje Dvořákův záměr, aniž by dál hlouběji přemýšlel o tom, co k němu skladatele vedlo. Problematicky a nepříliš přesvědčivě mnohdy působí Kvapilova rubata a agogické posuny, nehledě na to, že pianista až příliš často „nedodýchne“ frázi. Vzhledem k těmto skutečnostem vycházejí Kvapilovi lépe spíše rychlé skladby s menšími nároky na výrazovou složku, jako kupř. první Furiant z op. 42, pátá Humoreska , poslední z Valčíků či Furiant z opusu 12. V lyrických skladbách uslyšíme sice občas hezká místa i citlivě vedené melodie, ale přesvědčivý vnitřní poetický náboj jim povětšinou schází. Leč i mezi nimi se vyskytnou výjimky, překvapivě hezky hraje Kvapil kupř. třetí Eklogu nebo Dumku z opusu 12. Hledáme-li tedy spolehlivou informativní nahrávku Dvořákových klavírních skladeb, Kvapil nám ji bezesporu poskytne. Hledáme-li však navíc i „zážitek“, bude lépe poohlédnout se někde jinde.
Body: 4 z 6
