Česká filharmonie, Sir Charles Mackerras. Produkce: Matouš Vlčinský. Text: Č, A, N, F. Nahráno: live, listopad a prosinec 2008 a studiově 14. 6. 2001 a 9. – 10. 10. 2009. Vydáno: 2010. TT: 79:46. DDD. 1 CD Supraphon SU 4012-2.
Symfonické básně Antonína Dvořáka na námět Erbenovy Kytice jsou odnepaměti přijímány zvláštním a ne vždy jednoznačným způsobem. Zcela nepochybně jsou už od dob svého vzniku na konci devatenáctého století součástí základního repertoáru české národní hudby. Nejednou byly a jsou považovány za protiklad Smetanovy Mé vlasti. Jde vlastně opět o cyklus symfonických básní, jejichž jednotlivé díly sice mají jeden ryze erbenovský kolorit, nicméně jsou náměty, ale i hudbou vzájemně různorodé a kontrastní. Jejich souborné provedení je zhruba časově stejné – představuje jeden celovečerní program. Přesto si dirigent i pořadatelé netroufnou je takto provést. Velkým, ba zásadním propagačním impulsem k jejich popularitě nesporně přispěl Václav Talich, který je také v padesátých letech poprvé vzorově natočil na desky s Českou filharmonií. Ale ani on je nikdy na koncertě souborně neprovedl – maximálně zařadil tři básně, které doplnil symfonií. Dnešní doba ještě hůře snáší večer složený pouze z programní hudby, byť nesmírně krásné a posluchačsky vděčné.
Úplně jiná situace je v oblasti hudebních nosičů. Tam se jejich komplet na 1 CD, či dříve na 2 LP přímo nabízí! O dramatické síle i problematice jednotlivých básní bylo napsáno mnoho. Navzdory různým polemikám, zůstává jejich umělecká hodnota nezpochybnitelná a jednotlivé partitury jsou pro interprety – zvláště pro ty, jimž je blízká programní hudba – stálou výzvou. Všichni dirigenti, kteří doposud tento Dvořákův erbenovský cyklus natočili (ve světě tak učinil například Rafael Kubelík se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, či nedávno Sir Simon Rattle s Berlínskými filharmoniky), měli blízko k opeře, tedy měli smysl pro určitý dramatický děj. Nás dnes zajímají dosavadní aktivity České filharmonie . Talichova nahrávka (z let 1949 a 1951) byla ještě mono, ba Vodník dokonce ještě nebyl pořízen na magnetofonový pás. Už stereofonní komplet Zdeňka Chalabaly z roku 1961 (ve stejném roce vznikla i jeho legendární Rusalka) byl vlastně první technicky dokonalou a především umělecky strhující nahrávkou celé tetralogie. V roce 1977 rozšířil řadu kompletů šéfdirigent Václav Neumann – reprezentační ukázkou umělecké práce svého vrcholného období. První digitální snímek pořídil o deset let později Bohumil Gregor. Umělecky nepřekonává stávající nahrávky, avšak jeho cena spočívá v tom, že je součástí mnohem většího dvořákovského orchestrálního projektu. Více než dvacet let potom filharmonie Dvořákovy erbenovské básně kompletně nenatočila a – upřímně řečeno – co do uměleckých nároků tato absence nebyla bolestná, neboť naděje, že by se nějaký mimořádný umělecký počin mohl objevit, se nerýsovala. Spíše byla pociťována jako absence dokumentu doby. Nyní tedy přichází Supraphon se svou v pořadí již pátou nahrávkou a pro její užitečnost hovoří několik faktorů. Její dirigent Sir Charles Mackerras byl někdejším soukromým žákem Václava Talicha a v mnohém se s ním ve vztahu k českému repertoáru ztotožnil. Mackerras je celosvětově známý propagátor a znalec naší hudby – dokladem je řada jeho nahrávek u nás i ve světě, z nichž mnohé jsou referenční. Řečeno ještě výstižněji: Sir Charles je již několik let vůbec nejaktivnějším dirigentem české národní hudby na CD, ale i v historii zvukového záznamu! A konečně nezanedbatelným faktem pro volbu právě Mackerrase jsou i jeho aktivity operní, tedy citlivý vztah k programní hudbě. Těch argumentů by bylo ještě více, ale ty stávající jsou dostatečně přesvědčivé. Konstatujme, že vznikl snímek, který v prvé řadě dokumentuje Českou filharmonii 21. století. Navíc jej vítáme v době, kdy nahrávací aktivity pro domácí vydavatele jsou ze známých důvodů prakticky nulové. Orchestr má jiný zvuk než před dvaceti i více lety. Technická dokonalost a zvuková kultura, byť už ne tak specifická, je skvělým prostředkem k barvitému a sugestivnímu tlumočení všech čtyř Dvořákových partitur. Handicapem jsou dvě různá prostředí, v nichž komplet vznikal. Vodník a Polednice jsou záznamy živých koncertů v roce 2008, básně Zlatý kolovrat a Holoubek vznikly studiově, a to poměrně ve velkém časovém odstupu (2001, 2009). U těch dvou prvních je zvuk mírně přitlumený, jednotlivé instrumenty občas zanikají a završující pasáže nejsou tak barvité a různorodé, jaké dokáže vytvořit studio. Zato u těch dalších je posluchač odměněn působivými impresemi a jiskřivými, dynamicky perfektně propracovanými detaily v Kolovratu a snad nejkrásnějším Holoubkem ze všech vzpomínaných snímků. Obsahuje úchvatné lyrické pasáže a snad jeden ze zvukově nejbarvitějších svatebních tanců! Mackerrasův Dvořák je hudebně bohatý, v drobných detailech osobitý, byť celkově vzato umělecky nepřekonává a ani nemůže překonávat některé jmenované snímky starší. A tak bez nadsázky konstatujme, že řada Talich – Chalabala – Neumann – Gregor – Mackerras tvoří díky této řadě kompletů, jež jsou v současnosti všechny k dispozici na trhu, pozoruhodnou reprezentační (a nejen dvořákovskou!), velmi potřebnou přehlídku interpretační úrovně našeho orchestru od prvopočátků kvalitního zvukového záznamu až do současnosti!
Body: 5 z 6
