Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu v Hamburku, Thomas Hengelbrock – dirigent. Text: N, A. Nahráno: 6/2012 (Lübeck, Hudební a kongresová hala). Vydáno: 2012. TT: 59.19. DDD. 1 CD Sony Classical 88725464672.
Komerční dvořákovská diskografie Symfonického orchestru Severoněmeckého rozhlasu v Hamburku není bůhvíjak rozsáhlá, zahrnuje však nejeden cenný snímek počínaje nahrávkami Slovanských tanců op. 46 a 72 s Istvánem Kertészem (EMI), Slovanských tanců a symfonií op. 70 a 95 s Hansem Schmidtem-Isserstedtem (DG, EMI) nebo České svity a Symfonických variací s Johnem Eliotem Gardinerem (DG) a prozatím konče loňskou nahrávkou Dvořákovy Čtvrté symfonie d moll op. 13, B. 41 (1874, revize 1887/ 1888), překvapivě kombinované s Českou svitou D dur op. 39, B. 93 (1879). Thomas Hengelbrock , houslista, spoluzakladatel Freiburského barokního orchestru (1985) a zakladatel Sboru (1991) a instrumentálního Ensemblu Balthasara Neumana (1995), v dirigování žák Lutosławského, Kagela a Dorátiho, dříve umělecký šéf Německé komorní filharmonie Brémy (1995–1999) a Lidové opery Vídeň (2000–2003) a od roku 2011, kdy debutoval i v Bayreuthu, nástupce Christopha von Dohnányiho u NDR SO Hamburk, zvolil pro druhé CD se svým současným prvním orchestrem dvojici Dvořákových partitur, ve světě rozhodně stojících stranou středněproudého zájmu dirigentů i dramaturgů. Coby umělec a muzikolog spjatý dosud převážně se světem tzv. autentické provozovací praxe staré hudby se tak zařadil po bok dirigentů-autentistů N. Harnoncourta, R. Norringtona nebo J. E. Gardinera, jejichž dvořákovské kreace již spatřily světlo světa, zásadně však se současným, nikoliv dobovým instrumentářem. Ostatně s posledně jmenovaným dirigentem spojuje T. Hengelbrocka, v osmdesátých letech houslistu Harnoncourtova ansámblu Concentus musicus Wien, právě nahrávka Dvořákovy České svity s NDR SO Hamburk. Před Gardinerovým, tradičně uspěchaným snímkem České svity z roku 1992 (DG 437 506-2) bych však rozhodně upřednostnil záznam Hengelbrockův, tempově mnohem vyváženější, stále však hybnější, přesto však nedosahující patrně nedostižných kvalit nahrávky Hengelbrockova učitele Antala Dorátiho s Detroitským symfonickým orchestrem z roku 1980 (Decca 448 245-2). I v Hengelbrockově podání však křehké půvaby Dvořákovy České svity zazářily, opřeny o kvalitní hru rozhlasových symfoniků z Hamburku (nemohu se i po poslechu tohoto CD zbavit dojmu, že u nás tolik opěvované kvality britských rozhlasových orchestrů stále ještě nedosahují schopností německých rozhlasových těles z Mnichova, Stuttgartu nebo právě Hamburku). Většinu bez několika sekund hodinového CD však přirozeně zabírá nahrávka Dvořákovy IV. symfonie d moll, autorova raného, možná předčasného symfonického skvostu s kupředu se valící první a variační druhou větou, břeskným scherzem a dramatickým finále, jemuž se v bookletu kompaktního disku dostalo vřelého vyznání obdivu z pera Julia Heileho (dovedu si živě představit jeho českou variantu plnou kompilačních klišé o wagnerovských reminiscencích a skladatelově dosud nevyzrálém hledačství…). Hengelbrockova interpretace 4. symfonie je pietní a poučená (samozřejmostí je repetice v 1. větě, nesnadný přechod mezi expozicí a repeticí v 1. větě dosud nebyl nahrán přirozeněji) a současně dramatická a zvukově grandiózní: 1. věta prozrazuje skladatelův lví spár, valí se jako mračna kupředu a nadvakrát vrcholí závratným provedením a závěrečným ztišením. Variační 2. věta působivě střídá zvukovou posvátnost pozounů s dojemnou kantilénou violoncell a divoké scherzo se v marciálním triu rozhýbe drtivou silou Wagnerových operních pochodů (technicky perfektní, zvukově precizně odstíněná sekce bicích nástrojů). Briskní finále už jen korunuje beztoho hybné nastudování – celkovou délkou 37:04 předčí všechny dosud existující snímky včetně nahrávek bez repetice v 1. větě! – nikdy však nepůsobící zbrkle nebo uspěchaně. K drobným, ale nepřeslechnutelným pihám na kráse patří vzdálenější zvukové sejmutí orchestru (rozhodně bych preferoval konkrétnější zvukový záznam) a pro mě nepochopitelně nevyužitá možnost použít místo moderních dobové tympány potažené kůží, jejich konkrétnější úder a kratší dozvuk by se skvěle uplatnily v partu kotlů, jejichž až virtuózním využitím (1. věta) skladatel rozhodně nešetřil. Ostatně slyšet právě tuto symfonii s dobovým instrumentářem by mohlo být zvukové zjevení… Příjemné grafické zpracování a zaujatě napsaný booklet jsou už jen další přidanou hodnotou nahrávky, jejíž umělecké kvality jsou nesporné a dramaturgický vliv snad dalekosáhlý – vždyť většina dosud pořízených snímků Dvořákovy 4. symfonie vznikla v rámci souborných nahrávek všech autorových symfonií.
Body: 5 z 6
