Antonín Dvořák: Symfonie č. 9 „Z Nového světa“, V přírodě, Karneval, Othello

18. 10. 2002

Jindřich Bálek

Z šéfdirigentské éry Vladimira Ashkenazyho u České filharmonie (která se má uzavřít příští rok) bohužel vlastně zas až tak moc zvukových záznamů není, respektive nebudí pozornost a zůstanou různě roztroušeny po světě. Je to charakteristické – stejně tak těch několik let uplynulo nenápadně, v klidu (a naštěstí bez afér) a také jakoby bez velkých událostí. Řada jeho koncertů však byla krásných, zejména tehdy, když mohl v romantické a pozdněromantické hudbě nechat volný průběh své mimořádně citlivé muzikalitě. Dvořákovy skladby natočené v Praze v japonské hudební režii a vydané pak v licenci ve Finsku mohou takto „kosmopolitně“ vypadat kuriózně, ale znějí pěkně, i když ničím nepřekvapí. Novosvětskou už natočil kdekdo, také Česká filharmonie ji pořídila do své diskografie mnohokrát, ale tento snímek má historickou hodnotu právě v jedinečné kombinaci orchestru a jeho konkrétního světově uznávaného zahraničního šéfa. Filharmonici samozřejmě zahrají tuto partituru sami, ale úlohu dirigenta nelze zmenšovat. Ashkenazy tu dojmem z celkové koncepce i drobnými detaily podává doklad, že i českou hudbu chápe a interpretuje přirozeně a adekvátně. Na první poslech ovšem nepřidává nic převratně nového či vlastního. Novosvětskou symfonii podávají společně s rapsodickou vehemencí, v bohaté tempové proměnlivosti a se zřetelnou artikulací. První věta zaujme agogickou zvrásněností, druhá naléhavým přednesem, třetí i čtvrtá neutuchající proudem. Jen ve finále by se možná v dikci líbilo víc splývavosti a ještě pozornější či procítěnější prožití tanečnosti. Jasnost dikce je pak v básni V přírodě dovedena k až přílišné staccatovosti, ale například střední díl v Karnevalu je interpretován s plným vcítěním do potřebné zklidněné nálady. Několik zapomenutých zvuků a pár malých nedokonalostí napovídá, že by mohlo jít o snímky z koncertů, ale z bookletu nic podobného nevyplývá, takže zde zůstává viset otazník. Ten ostatně patří i ke skutečnosti, že Praha prostě neuslyší Ashkenazyho provedení Mé vlasti . K šéfdirigentské funkci jako by toto kultovní dílo ve specifických českých podmínkách patřilo zcela samozřejmě a je škoda, že se umělec zdráhá podstoupit konfrontaci s domácími názory. Dobrý výsledek zřetelný z tohoto zdařilého dvořákovského alba totiž nezavdává – i při vědomí odlišnosti Smetanovy hudby a konstant v její recepci – žádné příčiny k obavám, že by snad měl Ashkenazy s českou hudbou v Čechách „narazit“.

Petr Veber

Éra šéfdirigenta Vladimira Ashkenazyho u České filharmonie pomalu končí a, podobně jako tomu bylo u dřívějších filharmonických šéfů, rozhlížíme se, jak velké množství dokumentů v podobě dokonalých studiových nahrávek po ní zůstává. V případě filharmonie hovoříme o archivu Talichovu, Ančerlovu či Neumannovu. Potom začíná být situace mnohem svízelnější. S výjimkou inauguračního koncertu a nahrávek Dvořákova Dimitrije a Schumannova Ráje a Periho (ty ovšem vznikly ještě před jeho příchodem na šéfdirigentský post) nemůže Supraphon nabídnout žádnou jinou nahrávku pod taktovkou šéfdirigenta Gerda Albrechta a chceme-li je slyšet, je nutné zalistovat v katalozích zahraničních. Tvrzení, že se nejedná o produkci nikterak mimořádnou, je nepravdivé a svědčí spíše o zbytcích někdejších oboustranně vyhrocených vášní. S naprostou seriózností musí i ten největší škarohlíd přiznat, že Gerd Albrecht jako dirigent vykonal a doposud vykonává pro českou hudební tvorbu velký kus práce. Příchodem Vladimira Ashkenazyho, jehož jméno (nikoliv pouze jako klavíristy, ale v nemenší míře i jako dirigenta!) zdobí katalog prestižní firmy Decca, si mnohý sliboval novou éru v nahrávací činnosti našeho prvního orchestru a s jakousi samozřejmostí se těšil na nový filharmonický archiv Ashkenazyho. Leč situace se právě v té době změnila pro samotného Vladimira Ashkenazyho. Exkluzivní smlouva u Deccy vypršela a tím také možnost jeho systematického nahrávání s ČF u této prestižní značky. Určitou lítost v tomto směru pocítíme při poslechu nového dvořákovského dvojalba, které pořídil Vladimir Ashkenazy s Českou filharmonií u prozatím méně známé finské firmy Ondine (s ČF pro ni také natáčí orchestrální skladby Richarda Strausse). Jak báječné by například bylo album se všemi Dvořákovými symfoniemi a orchestrálními díly, ale s labelem Deccy! Filharmonie by si vstup v takovémto měřítku na špičkové světové nahrávací kolbiště zasloužila. Leč namísto toho musíme právě u těchto značek přijímat nahrávky Dvořáka často velmi problematické, pro důvěrné znalce a milovníky tohoto skladatele mnohdy i nepřijatelné, názorově značně vzdálené od ideálu, dlouhá desetiletí budovaného Talichem, Ančerlem, Kubelíkem a Neumannem (Harnoncourt u Teldecu, Chung u DG, Fischer u Philipse). Ano, je to věc názoru – každý má právo na svého Dvořáka, leč respekt k identitě jeho tvorby nelze vyloučit, jinak slyšíme jiného autora! Nové album (jde o triptych dříve nazývaný Příroda, Život, Láska , tedy předehry V přírodě, Karneval a Othello , a o Novosvětskou symfonii ) naprosto jasně prezentuje vztah Vladimira Ashkenazyho k Dvořákovi a je navíc důkazem, k jak zajímavému výsledku dochází, spojí-li se význačná dirigentská osobnost s tělesem, jež v dotyčném teritoriu vyrůstalo a žije a dokonale se identifikuje s hudebním, ba veškerým kulturním zázemím svého domova. Stylově Ashkenazy plně akceptuje mnohaleté tradice dvořákovské interpretace. Nevymýšlí žádné anomálie, jež by narušovaly vnitřní charakter a identitu díla. Některé detaily méně obvyklé jsou vesměs zajímavé, například krásně má podvakrát připravený nástup závěrečného tématu 1. věty (dává jej velmi lyricky – ve světě se to občas dělá, u nás spíše méně!). Jinak mu ale výraz vychází poněkud zatěžkaněji, je méně nápaditý co do barevnosti. Jiné (starší) nahrávky ČF jsou rytmicky pregnantnější a výrazově vynalézavější! Largo Ashkenazymu velmi vyhovuje – je krásné! Ve vzrušivé smyčcové mezihře ve střední části (ale i v jiných místech nahrávky) si bohužel pan dirigent poněkud více pobrukuje, než posluchač unese. Není to chyba jeho, nýbrž pánů v režii. Konfrontace tohoto nového snímku se staršími filharmonickými nahrávkami stejných děl přináší možná poznání cennější v rovinách obecnějších, než jaké získáme při sledování jednotlivých detailů – byť zajímavých i problematických. Především se výrazně změnil zvuk filharmonie samotné, a to i od poslední nahrávky předeher s Bohumilem Gregorem (1987) a Novosvětské pod taktovkou Jiřího Bělohlávka (1989). Mnoho hráčů je nových, došlo k výrazné kvalitativní obměně instrumentů. Už v předehře V přírodě nás hned po začátku překvapí „světový“ zvuk orchestru. Filharmonie se jím skutečně blíží vysoké světové laťce, ovšem na úkor určité někdejší záviděníhodné osobitosti ve vřelosti a výrazové barevnosti. Na jedné straně nás těší, že je součástí rodiny vynikajících světových těles, na druhé straně je díky onomu univerzálnímu výrazu zvukově méně osobitá (kdysi se například velmi dobře poznala díky smyčcům, dnes sice zvukově dokonale kompaktním, ale už ne tak typicky šťavnatým a svítivým). Žestě jako skupina jsou na tom lépe než v minulosti. V někdejších pověstně krásných niterných dechových sólech obdivujeme ušlechtilý tón, ale mnohdy postrádáme více fantazie a neokázalé něhy. Celkově působí celá nahrávka přílišnou hutností. Je to do značné míry otázka zvukové režie. Jen s nostalgií musíme například vzpomínat na pregnantně znějící a dokonale čitelné tympány (veledůležité nejen v Novosvětské, ale i v předehře V přírodě) jak u Ančerla, tak i na ještě mnohem starším Talichovi. Znovu musíme zalitovat, že tento snímek nenatočila Decca jako Dvořákovu Rusalku a Houslový koncert či Sukovu Pohádku léta (pod taktovkou Charlese Mackerrase). Tyto nahrávky současné České filharmonie, avšak realizované špičkovým štábem, jsou z hlediska sejmutí technicky preciznější a zvukově mnohem zajímavější!