Gautier Capuçon – violoncello, Frankfurt Radio Symphony Orchestra, Paavo Järvi. Produkce: Hans Bernhard Bätzing. Text: A, F, N. Nahráno: 5/2008, Sendesaal – Hessischer Rundfunk a Alte Oper, Frankfurt am Main. Vydáno: 2009. TT: 61:04. DDD. 1 CD Virgin Classics 50999 519035 2 7 (EMI).
Druhý sólový projekt mladého violoncellisty Gautiera Capuçona (*1981) u firmy Virgin Classics spojuje dohromady Violoncellový koncert h moll Antonína Dvořáka a II. violoncellový koncert amerického skladatele Victora Herberta (1859 – 1924), jehož newyorská premiéra v roce 1894 je považována za jakýsi vnější podnět a inspiraci ke vzniku Dvořákova díla. Možnost porovnat potenciální souvislosti mezi oběma koncerty je pro posluchače bezesporu zajímavá, i když nejde o projekt vyloženě ojedinělý. Se stejným nápadem přišli dříve již violoncellisté Yo-Yo Ma (1995) nebo James Kreger (2005). Mezi koncertem Herbertovým a Dvořákovým je bohužel ihned znatelná obrovská kvalitativní propast. Victor Herbert jako violoncellista a dlouholetý orchestrální hráč psal svůj koncert s porozuměním pro specifika sólového nástroje a dovedl jej odít do hávu zručně šité instrumentace, skladba však místy vykazuje stylovou nesourodost a také poněkud slabší melodickou invenci. Zůstává tak především dobovým dokumentem, k němuž by se bez Dvořákovy drobné zmínky v jednom z jeho dopisů dnes obrátil asi jen málokdo.
Z Dvořákova koncertu vyznívá v podání Gautiera Capuçona a Paava Järviho s Frankfurtským rozhlasovým orchestrem zřejmá snaha po lyrickém pojetí, která však ne vždy vychází úplně přesvědčivě. Nejpřirozeněji působí toto úsilí u Capuçona, jehož hra není sice vždy technicky naprosto brilantní (zejména co se týče frázování zdaleka neobstojí před legendárním snímkem Mstislava Rostropoviče a Václava Talicha z 50. let), o to více však Capuçon dokáže zaujmout svým nádherným, temněji zbarveným tónem a rozvibrovat bohatství citů a náladových poloh. Nejlépe mu proto nutně vychází volná 2. věta. Polemizovat lze zejména s uchopením skladby Paavem Järvim. Zvuk Frankfurtského rozhlasového orchestru je spíše hutný, na smyčce je položeno méně důrazu, než jsme zvyklí u českých orchestrů. Při zvolených pomalejších tempech by se zajisté dala očekávat větší propracovanost v detailech, Järviho koncepce však téměř ničím neudivuje. Jediným větším překvapením je tak expozice druhého tématu 1. věty lesním rohem, která je prezentována až nevkusně pomalu. Jedná se mimochodem o jednu z nejpomalejších nahrávek tohoto koncertu. Například při srovnání s pozoruhodným live záznamem André Navarry a Pražského rozhlasového orchestru s dirigentem Františkem Stupkou z Pražského jara 1951 činí časový rozdíl neuvěřitelných sedm minut! Množství nahrávek děl typu Dvořákova violoncellového koncertu dosahuje na mediálním trhu nepřeberného počtu. Přichází-li proto vydavatelská firma či interpret znovu s takovýmto, dalo by se snad až říci, „obehraným“ titulem, bylo by vhodné položit si také otázku, jak a čím eventuálního posluchače zaujmout.
Body: 4 z 6
