Antonín Dvořák – Violoncellový koncert h moll op. 104, B. 191, Vodník op. 107, B. 195, V přírodě op. 91, B. 168

Zuill Bailey – violoncello, Indianapolis Symphony Orchestra, Jun Märkl – dirigent . Text: A. Nahráno: 2011/2 Hilbert Circle Theatre, Indianapolis, Indiana. Vydáno: 2012. TT: 75:30. DDD. 1 CD Telarc TEL-32927-02.

Nepletu-li se, podobná kompilace, která by na jednom zvukovém nosiči spojovala obě Dvořákova vrcholná díla z oblasti autorovy programní reflexe přírodního světa (koncertní ouvertura V přírodě , symfonická báseň podle balady K. J. Erbena Vodník ) s autorovým posledním dílem koncertantním (Violoncellový koncert h moll ) dosud neexistuje (jen nahrávka firmy BIS spojila violoncellový koncert s Vodníkem). Dramaturgicky je živý snímek Symfonického orchestru Indianapolis s dirigentem Junem Märklem rozhodně přitažlivý, ačkoliv pro posluchačský komfort bych volil jiné pořadí skladeb. První polovinu CD zabírá Dvořákův violoncellový koncert, interpretovaný mně dosud neznámým violoncellistou Zuillem Baileyem , jemuž společnost Telarc dosud vydala téměř deset CD s díly Bachovými (svity BWV 1007–1012), Beethovenovými (patero sonát a dvoje variace), Brahmsovými (sonáty opp. 38 & 99), drobnostmi ruských mistrů nebo koncerty Saint-Saensovými. Violoncellista rozevlátě romantického vzhledu Bailey interpretuje první mezi violoncellovými koncerty bohatým, sytým, přímočarým tónem bez technických nebo intonačních prohřešků, s orchestrálními sóly příliš nekomunikuje a co se týče tempového plánu, v rámci jednotlivých vět volí spíše konstantní, nepříliš proměnlivá tempa. Zatímco jeho pojetí druhé věty je velmi emotivní a zastřený zvuk jeho nástroje působí mužně, v první větě zvolil tempa, před nimiž do pozadí ustupuje heroický a rapsodický charakter vstupní věty (osobně preferuji její hybnější a virtuóznější pojetí, jak je zaznamenaly nejstarší snímky Feuermannovy, Casalsův nebo Fournierovy). Druhou polovinu CD otevírá Dvořákův Vodník, jehož nastudování Märkl věnoval dostatek pozornosti, což je slyšitelné jak z pečlivé kontroly dynamicky bohatě strukturovaného díla, tak z opravdu pečlivého vedení všech motivů a témat. Mezi snímky vzniklými po roce 2000 sice nahrávka nemůže pro přece jen limitované technické kvality orchestrálních skupin konkurovat záznamům Rattleově (2004) nebo Mackerrasově (2008), rozhodně však nezanikne v sousedství nahrávky Kucharovy (2004), Kreizbergovy nebo Válkovy (2006), které předčí právě pečlivým dirigentovým přečtením partitury. Vodníkovy poslední tóny, zdaleka ne tak bezútěšné jako v podle mě naprosto nedostižné nahrávce Neumannově (1977), takřka plynule ústí do programní koncertní předehry F dur V přírodě, kterou Märkl interpretuje motivicky přehledně, dialogicky, bez přehnaného zdůrazňování základního barkarolového rytmu a bez snahy skladbu přiblížit výrazivu hudebního impresionismu (firma Naxos dirigentovi nedávno vydala soubornou nahrávku Debussyho orchestrálního díla). Brzdou koncepčně precizního pojetí je však v této skladbě s předními evropskými orchestry a jejich nahrávkami nesrovnatelně prostší zvuková kultura – starší snímky České filharmonie s Neumannem (1979) nebo i Ashkenazym (1999) nebo vydařený snímek Ozawův s Vídeňskými filharmoniky (1991), abych zmínil alespoň některé nahrávky, jsou zatím pro orchestr nedostižnými. Přesto se jedná o dramaturgicky zajímavé a interpretačně kvalitní CD, jehož poslech nemůže nezaujmout.

Body: 4 z 6

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější