Roberta Invernizzi, Lucia Cirillo – soprán, Sara Mingardo – alt, Paul Agnew, Thomas Cooley – tenor, Sergio Foresti, Georg Zeppenfeld – bas, Körnerscher Sing-Verein Dresden, Dresdner Instrumental-Concert, Peter Kopp. Produkce: M. Prohmann. Text: A, N, F. Nahráno: 1/2006, Lukaskirche, Drážďany. Vydáno: 2006. TT: 68:28. DDD. CD Archiv Produktion – Deutsche Grammophon 477 6145 (Universal Music).
Netušené hudební poklady skrývají nejenom archivy v nepřístupných částech světa, ale i zcela moderní instituce s kompletně katalogizovanými sbírkami. Zářným důkazem je nahrávka duchovních skladeb Antonia Vivaldiho a Baldassare Galuppiho z materiálů dochovaných v Saské zemské a univerzitní knihovně v Drážďanech. Galuppiho hudba, zejména duchovní, je sama o sobě velmi málo známá, a přitom velmi kvalitní a patrně i co do historického významu ne zcela doceněná. Senzací hudebního světa se stal ovšem žalm Dixit Dominus , který zde s Galuppiho jménem na titulním listu nerušeně odpočíval dobrých 250 let, než vzbudil pozornost australské muzikoložky Janice Stockgit, známé i u nás jako přední expertky na J. D. Zelenku. Stockgit pojala podezření, že autorem tohoto Dixit je ve skutečnosti A. Vivaldi, což průzkum dalších badatelů potvrdil. Obecně vzato, jedna záměna slavného autora za druhého by nemusela být důvodem k takovému rozruchu, Vivaldi je ale mezinárodní obchodní značka první třídy, která spolehlivě zapůsobila. Na druhou stranu je ale třeba uznat, že se jedná o skladbu velmi efektní a jinak neznámou. Doplnění snímku Galuppiho kompozicemi nelze než s díky přivítat – vznikla kolekce, která bezpochyby potěší a překvapí mnoho posluchačů, a to přesto, že stylové rozdíly mezi Vivaldiho Dixit a třemi Galuppiho skladbami jsou výrazné. Zatímco u první skladby naleznete mnohé typické rysy Vivaldiho melodiky, harmonických obratů i stavby celkově upomínající na pozdně barokní benátský styl, další mají klenutější fráze i novou rétoriku; některé árie jsou již v typicky galantním střihu. Prostor vyhrazený sólistům je u obou autorů zásadní, což také zákonitě ovlivňuje způsob recepce. Naštěstí byly tyto náročné skladby svěřeny interpretům, kteří pro tento repertoár mají cit i technické a témbrové dispozice. Nejvíce práce čekalo skvělou Robertu Invernizzi , recenzent však cítí povinnost ještě více upozornit na Saru Mingardo a její podmanivý tmavý a přitom pohyblivý a jemného projevu schopný alt. Zcela zdrcující je ale výkon dvojice tenoristů (Paul Agnew a Thomas Cooley ), který možná mnohým posluchačům poprvé ozřejmí, co je to virtuózní koloratura a po jistou dobu jim zabrání navštěvovat některé z blízkých operních scén. Körnerscher Sing-Verein Dresden čítá na třicet, převážně mladých členů. Zvuk sboru je proto poměrně světlý, jemný, barevně celkově možná až příliš neutralizovaný. Sezpívanost, přesnost, jemnost tónu i frázování však dosahují úrovně, jež z tohoto souboru činí interpretační těleso s kvalitami, které by jistě nejeden tuzemský kapelník uvítal. Menší překvapení bude možná představovat na dobové nástroje výborně hrající Dresdner Instrumental-Concert , i když diskografie souboru se díky zájmům dirigenta Petera Koppa silně orientuje na hudbu drážďanské provenience – to je ale repertoár dost bohatý, jak ukazuje nejen tento snímek, ale i řada dalších titulů vydaných u firmy CPO nebo Carus. Patrioty jistě potěší, že při realizaci této nejnovější nahrávky sedělo v orchestru i několik českých hudebníků. – Ale dost bylo již slov, račte objevovat sami!
Body: 5 z 6
